První advent

Nastal advent. Ten pohádkový čas, který však má ve skutečnosti k pohádce daleko, zato má blízko k hororu.

K hororu o Vánocích.

Vánoce ještě nenastanou, ještě ani nezahoří druhá adventní neděle a lidem se v tváři objeví úzkost z nadcházejících týdnů, v srdci rozkvete nervozita, na hrudi se uvelebí tlak a v hlavě se spustí seznam úkolů, na kterém den za dnem přibývá položka po položce, místo aby ubývaly. Ženy jsou dopředu unavené a otrávené, chytne se jich dojem, že už teď se ocitly ve skluzu, který do Štědrého dne nedoženou. Muži jsou často docela bezstarostní, poněvadž jejich starosti jsou smrsknuté do jedné jediné – do nákupu vánočních dárků. Nesmejčí. Nepečou. A na nákup oněch dárků zbývá kopa času, vždyť třiadvacátý prosinec leží kdesi v dáli. A kdyby to do něj nestihli, čtyřiadvacátého obchody taky otevřou své brány.

Nastal advent. Ten klidný čas, který probudí všudypřítomný neklid. V obchodech. Ve firmách. V domácnostech. Všude. Je jako zima, která proleze kamkoliv. Jenže zimu snadněji vyženete topením (pokud nenastala energetická krize), teplým oblečením nebo horkou kávou.

Neklid nevyženete, neuklidíte, neuspíte.

Nastal advent. Ten čas vybízející k zastavení a usebrání a zamyšlení a bilancování a odpočinku.

Ovšem to jsou přesně ty činnosti, na které lidé mezi první a poslední adventní nedělí (přesněji až do Štědrého dne) nemají čas. Místo, aby se zastavili, musí naopak přidat nejméně o dvě rychlosti. Místo usebrání, které by uzdravilo duše, co se během roku porouchaly (nebo jsou porouchané dlouhé roky a marně čekají na opravu), ji rozdírají nové hádky a konflikty. Místo zamyšlení, jež by pomohlo s nalezením odpovědí na otázky, co se v průběhu roku vyrojily, přemýšlí nad tím, kdo v rodině nejí kapra, jelikož mu smrdí rybinou, ale místo něho bude chtít řízek, kdo nejí řízek, protože je tučný, ale místo kapra a řízku bude chtít lososa, čí matka se urazí, poněvadž její dcera nedělá bramborový salát tak, jako ho dělá ona, ale dělá ho tak, jak ho dělá její tchyně, kdo je vegetarián a vegan a jaký je v tom sakra rozdíl, kdo drží bezlepkovou dietu, kdo drží jinou dietu, o které se zrovna hlasitě mluví a je v módě, tudíž je dobré držet krok s dobou, i kdyby to měl být špatný krok, ale kolik lidí má odvahu na to, aby vybočovalo? Místo bilancování, jež by lidem poskytlo náhled na jejich život, v oslabení těla i mysli radši tupě zírají na televizi, než aby se ponořili do mnohdy bolestivých úvah, protože co kdyby náhodou zjistili, že jejich život roky jede neměnným tempem, i když vlastně nejede, nýbrž stojí v přecpané stanici jménem „Čekám až…“, že ztratili směr a nemají sebemenší ponětí, jak skončili tam, kde zrovna jsou, a jak se odtamtud dostat.

Nastal advent. Ten kouzelný čas, který září všude kolem nás. V oknech, za brzkých večerů jindy potopených do tmy, svítí svícny, keře i stromy v zahradách rodinných domů jsou obalené do světýlek, v centru měst se na čtyři týdny uhnízdí malá dřevěná vesnice ze stánků nabízejících to, co nabízely i roky předtím, a vyroste neustále zaplněné, titěrné kluziště (zimy dávno nejsou natolik zimní a tuhé, že by jako kdysi dýchly na řeku a ona zamrzla v čase, až by se na ní dalo bez obav bruslit). Pouliční lampy na náměstích jsou korunované hvězdami a mezi domy se houpou natažené vánoční ozdoby. Nad tím vším se vznáší sladká vůně punče a předraženého i přesmaženého a přecukrovaného občerstvení a dobrot a zní hlasy bavících se hloučků těch, co v týdnu i o víkendu narychlo vyrazili za zábavou.

Nastal advent.

Jen nezáří tam, kde by zářit měl.

Nezáří v nás.

Nastal advent. Ten magický čas, kdy zázraky se dějí kolem nás.

Snad…

AKM