Nedávno jsem četla článek, který byl o přiznání matky, která milovala svoje dítě, ale nenáviděla roli matky.
Měla jediné přání, aby se její život vrátil do původního stavu před otěhotněním.
Po vydání článku byla hodně překvapená, že jí nikdo neodsoudil, ba naopak, našla spoustu spřízněných duší…
Přesto, že jsem se do tohoto stavu nikdy nedostala, mám pro ní velké pochopení a jsem ráda, že kromě statusu: “Ideální matka” se najde někdo, kdo se nebojí veřejně přiznat, že vlastně neví, jak roli matky uchopit.
Mateřství není jen o pozitivních emocích, hormonech štěstí a krásných fotkách na instáči, ale také o obrovské zodpovědnosti, permanentním strachu o dítě, vybitých baterkách a to nemluvím o stavu, kdy si občas přejete být sama někde daleko, bez odsávačky na nudle a nejlépe v nějakém baru s lahví sektu.
Zkušenější matky říkají, že se to zas vrátí to normálu… No, tak nevrátí! 😀
Ale taky tvrdí, že život bude dávat mnohem větší smysl… Ano, pod tohle se podepíšu.
Důležité je se nebát neúspěchu, umět si připustit i negativní emoce, nebo si ukrást kousek času pro sebe a být sama se sebou. Já osobně jsem se přestala srovnávat s ostatníma matkama, protože nikdo jiný za mě můj život žít nebude… *heart*
Užijte si svátek *heart* Mary
