Žilo bylo, jedno mladé děvče, budeme jí říkat Renata. Dostudovala střední školu, bydlela u rodičů, a jak to tak bývá, zamilovala se. Nejen podle rodičů, ale i podle většiny lidí, zamilovala se do nesprávného chlapce. Ona byla příjemná a slušně vychovaná holka, sice s nějakou kérkou a piersingem, taky kouřila, ale její milý je jiného etnika. Tmavší barvy, byť se smíšené rodiny. Jeho rodiče byli za Renatu rádi, věřili, že by mohla synovi pomoci začlenit se mezi normální lidi a ne tíhnout k menšině.
Chodili spolu docela dlouho a pak se u nás uvolnil byt. S pomocí obou rodičů se tam mladí sestěhovali, zařídili se, jak to jen šlo a brzy si pořídili štěně. Slečna pracovala na směny, tak často chodil se psem její přítel, choval se slušně, zdravil.
A najednou nebyl.. došlo nám, že jsme ho již dlouho nepotkali.
Po nějaké době z Renaty vylezlo, že se zase zapletl se špatnou partou a udělal nějaký průšvih a dostal pár měsíců natvrdo.
Renatě došla trpělivost a rozešli se. Zůstal jí pejsek, ale jak pracuje na tři směny, nevycházelo jí to s pravidelným venčením. Občas pomohly kamarádky, pak jsem se jí nabídla, že ho budu venčit já v týdnu, kdy má ranní. Odcházela v pět (nejprve vyvenčila) a já ho potom brala ven po poledni. Když měla odpolední, tak jsem ho vyvenčila kolem šesté, aby vydržel.
Stalo se, co se stát mělo, a Renata poznala nového kluka. Sympatického, hodného a pracovitého, a začala si ho vodit domů. Ale Pavel je alergický na zvířata a pes v domácnosti mu dělal zdravotní potíže. Sice máme balkony, ale nemůžete psa při každé návštěvě vystrnadit na balkon.
A zde nastává to dilema? Mám si nechat psa nebo přítele? Navíc, když sama Renata mohla vidět ten propastný rozdíl mezi oběma kluky. Ale psa se nechtěla vzdát, však ho vypiplala od štěněte a byl jako její miminko /i když dnes už je 3x větší než když si ho pořídila.
S pláčem se mi svěřovala, že neví, jak situaci vyřešit…A tak mezi řečí padlo, že by Sam mohl jít k některým z rodičů. Pavlovi rodiče si ho vzít nemohli, protože tam vládla ta alergie, Renatiny rodiče už své psy mají. Nakonec si Sama vzali rodiče jejího původního kluka. Ti bydlí asi o dva vchody od nás, takže Renata může psa vidět, nebo za ním dojít na návštěvu, může ho i vyvenčit, ale Pavlovi Sam neublíží.
Je to těžké, ale v našem příběhu vše dopadlo dobře. Jistě je i fajn, že rodiče Renatina prvního kluka ji mají stále rádi a vědí, že syn si svou situaci zavinil sám.
Príbeh má pekný záver. Tiež mám alergiu na psiu srsť tak som rada že manžel psa nemal.
tak to je rozumné, zdraví je nejvíc 🙂
Zajímavý příběh. My s přítelem zvířátko nemáme, ale neumím si tuto situaci představit. Naštěstí to vše dobře dopadlo.
a to je dobře…, zrovna jsem viděla Sama, jak ho sousedé venčí 🙂
Někdy je to opravdu problém, vidím to u naší 4 leté vnučky, která, když jen pár minut pobyde v místnosti společně s kočkou, tak oči nateklé, z nosu jí teče jak z kohoutku….takže tam je to naprosto jasné, že by dítě a jeho zdraví dostalo přednost.
přesně, já mám kamarádku kočičí mámu a chodíme spolu jen na procházky, protože jinak mi vadí každý chloupek, který někde na sobě má.. kdysi jsme spolu dělaly v práci a mně pořád teklo z nosu, když byla poblíž
Tak, tak bohužel alergiků přibývá…
Skvělé, že to dobře dopadlo. Mám pejska též jako své dítě a neumím si představit tuto situaci. Můj přítel si ho hned zamiloval😊
to je fajn Leni, ale když je alergie, tak to prostě nejde. Já sama jsem alergická na kočky, na kočičí chlupy, tak vím, co to je…
moje rodina mela podobny problem a to, ze musela dat pejska pryc kvuli narozeni maleho ditete, vim jaka je to ztrata, clovek kdyz ma od maleho stenatka pejska a vyrusta s nim je to jako clen rodiny…
no právě, je to těžké rozhodnutí 🙁