Jsou tu maminky dcer, které už jsou v pubertě/za pubertou/dospělé?
Jak jste se vyrovnávaly s jejich odloučením?
Když mi bylo 24 let, porodila jsem dceru. Pamatuji si, jak sem v šestinedělí stála u našeho srubu v osadě Lada, kde jsme tenkrát bydleli a brečela jsem, protože sem měla pocit, že můj život skončil.
A ono to tak opravdu bylo.
A ono to tak opravdu bylo.
Jenže začal úplně jiný, bohatší, víc naplněný láskou… A taky strachy a starostmi.
Začal můj život mámy.
Začal můj život mámy.
Má dcera mě toho tolik moc naučila. Díky ní jsem lepším člověkem, protože mi pokaždé zrcadlí mé neduhy…umí mě obrovský nasrat, vytočit… Ale i rozesmát a rozněžnit.
Teď mi bude 38 a naše Liška už je ve věku, kdy si v podstatě žije svůj život…potřebuje nás jen na jídlo, pití, kapesné…ale taky ujištění, že tu pro ni jsme a kryjeme jí záda…
A je to tak v pořádku. Vím to. Ale co si budeme povídat, ku*evsky to někdy bolí.
O víkendu ke mě přišla tahle písnička, která mě totálně rozložila – aniž bych o to jakkoliv stála. A tak ji sdílím dál, i s těma emocema, co za tím jsou…
