Posledních pár dní jsem přemýšlela o nás, o nás maminkách. Jak je vlastně úžasný mít tu poctu být označována za mámu. Když jsem se zamyslela, tak to asi byla sestra na gynekologii, která mě úplně bezprostředně a s úplnou samozřejmostí nazvala maminkou. Ten pocit si pamatuji do dnes, protože mě to vlastně zaskočilo. Nečekala jsem, že mě někdo nazve maminkou dřív, než se ten malý zázrak, co jsem nosila pod srdcem, narodí. Čekala jsem to asi až v porodnici a přemýšlela jsem i při jaké příležitosti a za jaké situace to MAMA uslyším od své dcerky. A že jsem se načekala.
Já jsem se ale díky porodu mámou nestala. Musela jsem se naučit jí být. Byla to pro mě nová zkušenost i přes to, jak jsem měla a mám ráda děti. Několik let jsem byla praktikant a následně i oddílová vedoucí na táboře. Podstoupila jsem XY školení včetně kurzů první pomoci nejen od Červeného Kříže. Ale až v 6ti nedělí jsem se mámou sama začala nazývat. A dodnes jsem na to hrdá. A z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že jen máma ví, co je pro její dítě nejlepší.
A proto jsem i z některých žen a maminek trochu zaskočená. Jak některé umí být kriticky zlé a bezohledné. Jak některé neumí akceptovat názor jiné maminky, že nějaký postup, který vyhovuje jednomu dítěti, nemusí vyhovovat druhému. Neustále se z úst lékařů, literatury a internetu ozývá, jak je každé dítě jiné, jak je každá maminka jiná a i jak je každý porod jiný. Ale stále je to málo. Teď nebudu hovořit z vlastní zkušenosti, ale ze zkušenosti blízkých kamarádek, jak můžou nevyžádané rady bolet. Nebo i některé otázky občas zabolí.
Jednu takovou radu hodíme asi všechny za hlavu, druhá nás zarazí, nad třetí začneme přemýšlet a další následující už můžou způsobit u některých z nás hotové peklo. Protože máma, která o sobě pochybuje či přemýšlí, zda to vše zvládá, zda někde udělala chybu nebo zda vůbec zvládne vychovat slušného človíčka, je tak demotivující.
Ale přeci jen zmíním jednu svou zkušenost. V minulém týdnu jsem se já sama setkala z řad blízkého člověka s komentářem, který mě svým způsobem zasáhl. V prvním okamžiku jsem pocítila zlost nad drzostí. Pak jsem přemýšlela, zda to, jak vychovávám svou dceru je opravdu dobře a nakonec mě to dovedlo k takové lítosti. Vím, že to třeba ani tak nemuselo být myšleno, ale ten psaný komentář z okruhu rodiny, nevyřčený face to face, ve mně zanechal stopu.
Když to konkrétněji shrnu a mírně nastíním, pořízená fotografie, o které je řeč byla ze situace, která se přihodila náhodou a má dcerka v nestřeženém okamžiku vylezla na stůl. Mě samotnou to v první chvíli vyděsilo, ale hned vzápětí jsem byla pyšná, jak je vlastně už šikovná a samostatná a vynalézavá. Samozřejmě, že dostala ukazováčkem „tytyty“ vynadáno, že na stůl se neleze a že to se nedělá. Ale využila jsem moderní technologie a tuto vzpomínku zvěčnila fotografií. Následně jsem se s ní i pochlubila a jako zpětná vazba se mi dostalo komentáře, že dětem se mají vyhrazovat mantinely.
Tento komentář ve mně zanechal stopu, ať už to bylo myšleno jakkoli, ale jen já vím, jak celá ta situace vznikla a jak to všechno vlastně je. Nehodlám se nikomu ospravedlňovat a nijak to dále komentovat. Nechávám to být a ať si každý myslí co chce.
Patřím mezi skupinu maminek, které mají rády řád a dané pravidla. S manželem máme stejné názory na výchovu a vzájemně se podporujeme a pomáháme si. Pro některé může být i naše výchova přísná. A proto mě ten komentář tak zamrzel. Já, která mám jasně vytyčené mantinely, přes které nejede vlak, jsem zklamala. Nedokázala jsem uhlídat dítě, aby vylezlo na stůl. Smích.
Já mám svědomí čisté a v hlavě snad vše srovnáno. Nikdy, ale opravdu nikdy nikdo nedokáže dítě ohlídat natolik, aby mu zároveň dal volnost a možnost se přirozeně vyvíjet. Já nehodlám své dítě hned, jak se něco naučí, posazovat do kouta, kde by mělo v klidu sedět, být potichu a ještě k tomu hezky vypadat.
Ať už má někdo názor na mě nebo na mou výchovu jakýkoli, bylo by lepší ho říci osobně, na rovinu a do očí. A nebo raději mlčet.
A proto bych byla ráda, kdybychom se my, maminky, i samy nad sebou někdy zamyslely a spíše mlčely. Protože některé nevyžádané rady či komentáře mohou v každé z nás zanechat šrám, který ale některé neumí ošetřit či vyléčit. Buďme k sobě tolerantní a nekritické, držme při sobě. Protože co je pro nás na světě důležitější, než naše dítě. Naše krev, naše budoucnost. Díky!
Více na:
https://www.instagram.com/rodinkamatejku/
