Minule jsem jela v autobuse a seděla jsem v jeho přední části. Zastavili jsme na zastávce a z autobusu vystoupil mladý tatínek s malou cca 2-3 letou holčičkou zababušenou v zimní kombinéze.
Holčička se otočila, dívala se na autobus a začala mávat.
Nic. Nikdo jí to neopětoval.
Zarazil mě ale výraz tatínkovy tváře – takový smutný, sklamaný.
Naklonila jsem se k onu a začala jsem také mávat. Holčička mě ale neviděla, dívala se na druhou stranu autobusu.
V tom mě ale zahlédl tatínek – ten jeho výraz tváře se v mžiku změnil v úsměv a honem pootočil holčičku, aby mě viděla také …. ty rozzářené tváře obou mě docela dojaly a zároveň také rozesmály….
…
Druhý den jsem šla za svojí 4-letou vnučkou…
…běžela ke mně a dávala mi tuto kytičku – fialku, kterou koupila pro mě a moje snacha k tomu dodala:
… v obchodě vnučka položila kytičku na pult a řekla:
“to je pro babičku Ani”
“Babička má svátek nebo narozeniny”
“Ne, to je fialka jen tak pro radost”
bylo moc fajn, že paní pokladní zareagovala na její slova….
To, že nám jsou vidět jenom oči, to vůbec nevadí, právě naopak – v nich daleko lépe vidíme tu prožívanou radost…
