Včera jsem si psala, co za den sním a udělám a zjistila jsem, že nejenom jim jako debil, ale že se tak i chovám. Do tý doby jsem si myslela, že žiju inspirativní a šťastný život, ale asi až tak ne.
Tak poslouchejte. Ráno mě vzbudila Stelinka s jejím oblíbeným Mami, ňami a švihla po mě dudlíkem. Tak jsem vstala a šla udělat dětem snídani se Steli visící mi za pyžamo. Samík jí sněd, Kiki sněd půlku a Stelinka ji excelentně rozpatlala po stole, židličce, po sobě i pod sebe. Asi trénink na později. Potom jsem napsala Samíkovi sloupec příkladů, Kiki si vybarvoval pračlověka a dinosaury a já se šla osprchovat se Steli snažící se otevřít sprcháč, se Steli vyhazující všechno ze šuplíků, se Steli vymačkávající mejdlo na zem. Když jsem ji zpacifikovala, šla jsem zkontrolovat příklady a zjistila jsem, že Samík nepočítá, ale že čumí na televizi. Kiki chtěl vytisknout omalovánky aut a motorek. Steli vyřvávala že setrvačnosti Mami, ňami, vyhazovala hračky z krabic a třískala Spidermanem Vaška (pes) po hlavě. Potom jsem Samíkovi nakreslila pět obrázků a měl je napsat. Řek, že napíše slepička, tak jsem mu poradila, že se tam píše měkký i. Za chvilku po mě volal, že napsal K U Ř E, a že tam fakt žádný i není. Kiki si vybarvoval motorku. Steli si hrála metr ode mě. Samík zapomněl, jak se píše a, h, b, d, s, p. Učila jsem ho to. Pak mi přišlo, že je fakt ticho. Koukla jsem se doleva a zjistila, že Steli byla megaúspěšná. Našla v tátově “ateliéru” otevřenou rudou akrylku a vybarvila gauč, koberec, okno, malířský stojan, zeď a zem tak metr a půl čtvereční pořádně sytou bohatě strukturovitou červenou barvou a jak rychle! Ona měla rudý úplně všechno a ruce vypadaly jako kdyby jima zabila prase a pár hodin se hrabala v jeho vnitřnostech. Já jsem jen stála a neřvala. Chtěla jsem se v tu chvíli rozpustit a pomaličku odtéct rigolkem pryč a dál a dál až nejdál. Kiki zabrečel, že chce vytisknout další omalovánky. Jen jsem se na něj koukla. Tak kluci řekli, že je tu bordel a šli na zahradu vyřvávat po sousedech jaká je u nás sranda. Po tom mě popadla hrůza, že Steli tu barvu i jedla. Říkala, že ne. Pusu měla bez barvy, ani narůžovělý zuby, tak jsem ji věřila. Koneckonců akrylová barva není jedovatá. Šla jsem jí umýt. Snažila jsem se jí zbavit rudýho číra přes půlku hlavy. Byla nadšená, že se koupe i ráno. Potom jsem jí šla oblíct a zjistila, že se Vašek proběh v tý barvě. Steli v mezičase začala roztírat kupky barvy vymačkaný v koberci. Začla jsem šednout. Můj prvotní nápad, že to ustojím, nevyšel. Byla jsem vzteklá a nasraná. Uklízela jsem to a snažila se držet Stelu co nejdál, což de fakt blbě, když řve a chce Mami. Za chvíli měl dorazit Honza a potřeboval se najíst, protože hned zas šel k doktoru a na další trénink. Záviděla jsem mu. Šla jsem vařit oběd se Steli visící mi za šaty. Uvařila jsem toho hodně a dala oběd i klukům, co nám dělaj pergolu. Najedli jsme se a Steli šla spát, kluci si šli hrát, Honza šel do pryč a já jsem šla do mdlob.
A to bylo jen takové normální dopoledne. Celým dnem Vás nemůžu potěšit, zřejmě by Vás to zabilo nebo by to zabránilo nějakému početí nového sladkého života a to bych si neodpustila.
