Ráno jsme si s Kikim povídali, čím by chtěl být, až bude velký. Tak prý policajtem. Říkala jsem mu, že jsem taky chtěla bejt jako malá policajta, pak zvěrolékařka a nakonec učitelka. Kiki se usmál a povídá: “No, a nakonec nejseš nic.”
Nejdřív ve mě rejplo, ale má pravdu. Už jedenáct let jsem v domácnosti. Jsem “jen” manželka a máma. Takhle mě ty děti vidí. Kdo dál? Asi i proto se snažim furt něco dělat a vymýšlet. Šiju, vyrábím, peču, trénuju, maluju, pěstuju, lítám celej den jako namydlená a stejně jsem prostě máma. Ta, co je vždycky doma, vždycky udělá jídlo, utře zadek, vymyslí hru, udělá oslavu, vypere oblíbený tričko, pomůže, když je třeba, říká ty otravný výchovný fráze, lpí na pravdě a spravedlnosti, což je mezi 3 dětmi fakt supervopruz úkol, dělá chyby, je vzteklá, je vtipná, nalívá pití, připravuje oblíbený svačiny a je nudná. Ale to jsou prostě děti. Myslím, z vlastních vzpomínek, že by jinou mámu ani nechtěly. Že chtěj tu milující a o vše se starající, hodnou mámu.
Včera měl Honza zápas a my jsme jeli na Lobezský jezírko. Děti tam chodí rádi točit vodu a klouzat tělem po tobogánu. Po cestě jsme minuli spousty rodin s dětmi, jak už to tak v sobotním odpoledni bývá. Támhle šla holčička s rodiči a skákala vesele po obrubníků, támhle šel chlapeček s babičkou a běhal kolem ní pořád dokola, na levým chodníku se holčička věšela tatínkovi na ruku, že úplně visela ve vzduchu, vpravo dva kluci závodili v běhu k dopravní značce a zpátky k rodičům, jedna holčička hopsala krok sum krok a jeden chlapeček skákal po jedný noze. V zatáčce do Lobez dělaly děti stojky. Největší nepřítel je ta nuda. Ta nuda, kterou i já vnímám ve všech těch každodennostech, ve vytírání podlahy, uklízení prádla, vaření jídla. Ta nuda, kterou má máma nad hlavou jako svatozář. A děti se chtějí bavit a neumí jen tak jít. Potřebují se pořád bavit a hrát si a rozvíjet se a nutí je k tomu jejich tělo. Který řve, ať skáčou, že jim naoplátku vyrobí víc mozkových buněk. A co po nich bude řvát v pubertě si určitě velmi jasně pamatujeme my všichni. Bože, chraň mě! Večer jsme dojeli domů a dívali se na tatínkův zápas. Kiki ho líbal na obrazovku, Stelinka vyřvávala táta, tatí a tancovala a Samík fandil zběsile. Jo, táta je hvězda!
Všechno to s tím, že jsem jen máma a že mě děti nevidí v jiným světle nebo v jiný životní roli, mi prolítlo hlavou strašně rychle, pak jsem ale pochopila, co je Ňadro Pudla. A řekla jsem Kikimu: “Ale pak když jsem byla velká, stala jsem se tím, co dělám nejradši, stala se ze mě máma.” A Kiki řek, já dělám nejradši lego, tak to jsme oba šťastný.” Je to tak. Jemu stačí lego a mě rodina. Jsem máma a manželka. Jsem na to hrdá. A jednou, až děti vyrostou, budu zas někdo jiný.. jestli mi rozumíte.
