Od prvních kroků k šťastné rodině: Příběh novopečené matky
Mám úžasnou dceru. To, že je úžasná, není má zásluha :-). Taková jsou všechna miminka! Jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem to zjistila, než jsem se se svou dcerou sžila.
Teď je to usměvavé miminko. Ano, občas si zapláče, hlavně kvůli zoubkům. Ovšem jinak je jako vyměněná. Děda jí nedávno říkal: “Verunko, já jsem Tě tak dlouho neslyšel brečet, nezapomněla jsi to už?”. Když se spolu procházíme venku, Veru se mi choulí na hrudi v šátku a spokojeně se rozhlíží, lidé říkají: “To je krasně spokojené miminko” a “U maminky je nejlíp, viď?”.
Stíhám se každý den osprchovat a většinou i něco rychlého uvařit. Konečně spím více jak tři hodiny každou noc. Míváme alespoň krátkou chvilku s manželem pro sebe. V 90 % případů předem odhadnu krizové situace, kdy by Veru mohla začít plakat a pokud už brečí, daří se mi ji rychle ukonejšit. Konečně si mateřství užívám a ty šťastné chvíle výrazně převažují. Tím průvodcem, kdo mě to vše naučil, byla právě má dcera. A mé srdce.
Trvalo to ovšem několik měsíců, stálo spousty slz, nervů a probdělých nocí. A stále je dlouhá cesta před námi :-).
Jak vše začalo?
Když jsem byla těhotná, žádné knížky o dětech jsem nečetla. Stejně bych to zapomněla, když si to nemůžu hned vyzkoušet. Nemluvě o tom, že to přeci máme všechny v genech, ne? A miminka hodně spí, co budu potřebovat vědět, zjistím si to, až to bude aktuální.
Přišel den D a narodila se mi nádherná holčička :-). A pak to začalo :-). Verunka plakala a to i 12 hodin v kuse. Spala 5 hodin za den a pokud se mi ji podařilo uhoupat v kočárku, zvýšilo se to na 7 hodin. Jak to, že nespí? Proč má tak nafouklé bříško?
Co s ní mám dělat?
Prsa se mi nenalila a tak jsem jí začala dávat umělé mléko. Připadala jsem si totálně neschopná. Tohle je to krásné mateřství? Nedokážu své miminko nakojit, nedokážu ho uklidnit, uspat… Připadala mi tak roztomilá, bezbranná a zároveň cizí. Měla jsem pocit, že jsem jako matka zklamala a že se mnou není něco v pořádku.
Myslela jsem si, že Verunce je nejlíp samotné pevně zachumlané v zavinovačce a v prostorné postýlce. Byla jsem přesvědčená, že se vším mi kdyžtak poradí pediatrička. Také jsem si myslela, že mléko se mi nalije do prsou automaticky po porodu a že se sama spustí láska, intuice, mateřský cit… Některé maminky to tak mají a pokud to tak máte, gratuluji, máte velké štěstí, je to dar a važte si ho.
Nestíhala jsem jíst, pít ani si dojít na záchod. Manžel mě krmil, zatím co jsem houpala malou, jinak bych byla živa jen na čokoládových tyčinkách.
Jak jsem vše začala řešit?
Začala jsem zjišťovat, jak to udělat, aby Verunka tak neplakala, aby jí bylo lépe. Rodina se mi snažila pomoci, ale na Verunku to nezabíralo (a tak pomáhali alespoň s tím ostatním, za což jsem jim nesmírně vděčná).
Ostatní maminky měly spíše klidné děti, takže bohužel. Fóra a diskuze na internetu mě většinou spíše vyděsily. Rady si různě protiřečily a i různí doktoři říkali jiná doporučení.
Když byly Verunce 4 týdny, pediatrička mi řekla, že to prostě musím vydržet, že to za pár měsíců přejde a ať si ji nenavykám na ruku, že ji to budu těžko odnaučovat.
Ale upřímně, když si malé miminko, které je na světě pár dnů, je vyděšené a bolí ho bříško, vezmete na ruku, přitisknete na krk, aby vnímalo váš tep a vůni, a houpete ho tak, jako se houpalo při chůzi devět měsíců v břiše, vážně je to špatné? Vážně ho od vykouknutí na svět máte učit samostatnosti a odloučenosti?
Sehnala jsem si literaturu, přidala se do tématických skupinek na facebooku, z internetových diskuzí jsem vybrala, co mi přišlo zajímavé a začala se učit metodou pokus x omyl.
Začalo se blýskat na lepší časy 🙂
Na spaní jsem Verunku dávala do zavinovačky, protože milovala teplo a pevné objetí, ale přes den jsem si ji dávala na tělo a k prsu – na hodiny a hodiny. Podařilo se mi spustit laktaci a začít kojit. Do dvou měsíců jsme úplně odbouraly umělé mléko a jen kojily.
Začala jsem více poslouchat svou intuici, která byla zatlačená hluboko do kouta. Postupně jsem začala vypouštět “mělo by se”, četla jsem spoustu a spoustu informací a co mě zaujalo, to jsem vyzkoušela. Verunka začínala být spokojenější.
Když se mi ji podařilo v šesti týdnech poprvé uhoupat ke spánku, byla jsem naprosto šťastná, já ji dokázala uspat! Když jsem ji poprvé navázala do šátku, ukápla mi slza a začala se klubat mateřská láska.
Když ve dvou měsících vydržela 15 minut nebrečet, připadalo mi, že mám jiné miminko a fascinovaně jsem ji pozorovala, jak vlastně vypadá. Bříško ji bolelo čím dál tím míň a psychické koliky zmizely úplně. Každým dnem bylo lépe. A teď už je milionová oproti začátkům :-).
Chci pomoci i vám 🙂
Většina toho, co jsem zjistila až v průběhu měsíců, se dá využívat již od narození. V dnešní době už nežijeme v kmenech, informace se nepředávají, na spoustu věcí musí maminky přijít samy a kolikrát i pozdě.
Proto jsem se rozhodla všechny své zkušenosti a tipy sepsat. I kdyby vám ty rady ušetřily jen pár proplakaných nocí, pár výčitek, že nejste dost dobrá máma (či táta) a nebo pár slz vašeho miminka, tak to stálo za to.
Jako první krok jsem sepsala 8 tipů jak pomoci miminku od bolesti bříška pomocí přírody, který si můžete zdarma stáhnout ZDE.
A pokud už některé z věcí, o kterých píši, aplikujete, může vám to pomoci např. překlenout bojkot kojení, ulehčit bříšku miminka, uklidnit nespavé miminko, uvázat šátek tak, aby vás netlačil… Tato témata jsem sepsala do e-booku Miminko, neplakej, který je láskyplným průvodcem na cestě sžití se s miminkem.
Dostanete zaručené návody? Ne. Každé miminko je jiné. Budu vám ale ráda svými články průvodcem při hledání VAŠÍ cesty a zásobovat vás v e-boocích spoustou tipů, které vám mohou výrazně ulehčit a pomoci.
Vydejte se se mnou na cestu ke šťastnějšímu rodičovství a spokojenějším dětem.
Zdroj foto: Pixabay.com
