.. jako jo. Fakt je. Jako nebudu generalizovat, ale pro mě fakt je. Je to období, kdy jsem tak unavená, že se mi chce brečet a smát zároveň. Kdy jsem schopná usnout u kojení, i když mi dítě hryže bradavku (a to jako fakt bolí!). Kdy dávám prádlo do myčky a nádobí do pračky a jsem zralá na velkýho panáka, velký kafe, velkou čokoládu a jeden velmi malý Lexaurin, nejlépe v koktejlu. Takový dny fakt jsou. To pak koukám na ty příspěvky ostatních matek na sociálních sítích, kde se objevují pořád jen slova “láska”, “miláček”, “nejhodnější”, “zlatíčko”, “miluju” a říkám si: “kde sakra dělám chybu?” A pak se podívám na svoje sociální sítě a ta stejná slova tam najdu taky. Nejlépe u fotky jednoho jediného úsměvu, co se mi za ten podařilo zachytit (protože taky jediný byl) na tváři toho “zlatíčka”. A stokrát radši bych použila slova “satan”, “lump”, “nezbeda”, “uličník” a jo, přiznám se, někdy i hůř.
A je to jedno velký psycho, protože jsem naštvaná a unavená a rozčílená a v další minutě brečím a volám mamce, jestli si nebude pamatovat, že sem jí řekla “nebreč” místo “neplakej”. A po telefonátu se ptám dcerky: “Že se na maminku nezlobíš, že ti řekla, ať nebrečíš, že ne? Maminka neví, co ti je a ty jí to říct nemůžeš.” A ona se na mě podívá svýma obrovskýma modrýma očima a není v nich vidět nic než jiskra a radost, že sem s ní. A tak začíná další psycho a já si v duchu říkám: Určitě na mě i moje mamka zakřičela a pamatuju si to? Ne. A určitě mě má ráda a ví, že jsem na ňu nechtěla křičet. A říkám manželovi:” že z ní nebude psychopat a sadista, když jsem na ni zakřičela.” Manžel se na mě podívá pohledem, že se asi kvůli mě psychopat a sadista stane z něj, ale chápavě mi řekne: “Ne, určitě ne, prosím tě, vždyť už to zapomněla.” Já mu odpovím “Tak jo.” a stejně přemýšlím, jak odčinit to moje “řvaní”.
A tak ju pusinkuju a “ňuchňám” a dělám s ní blbinky a říkám jí, jaký je zlatíčko, miláček, opička a manžel se mě zeptá, jestli jsem “psycho” nebo co? A můžu odpovědět: “Jistěže jsem psycho, vždyť jsem matka!”
