Vždycky jsme byly nejlepší kámošky. Nevím, jestli to tak máma chtěla, anebo to tak vyplynulo, ale byla a je to moje nej kámoška. Už jsem jí to minimálně jednou psala:”Nemůžeš být moje první družička, tak aspoň svatební matka..” To, jak vedu své děti, to není moje zásluha. To, že s nimi dělám tolik věcí, že spolu pečeme, vaříme, uklizime, tvoříme, blbneme, sportujeme… To není moje zásluha. Bylo by to až s podivem v tomhle světě, že tohle dělám, protože, ruku na srdce, většinou jsem za divnou. Ale já jsem byla zvyklá, že tohle je normální. Vždycky tu pro mě byla a je. Máma. I když i já jsem teď máma. A takhle to chci i pro moje holky. Aby tu vždycky měly mámu. Aby, když už se nikomu nepůjde svěřit, věděly, že za mámou můžou vždycky přijít. Protože až teď vidím a cítím, že musela být unavená, naštvaná, urvaná.. A stejně šla s námi na kolo protože “Mami, pojď..” , upekla buchtu, protože: “Mami, mám chuť. “. Probděla noc, protože: “Mami, to bolí..” Není to automaticky. Je to sakra dřina, ale proto to dělám. Vím, jaký může být výsledek, když se budu snažit. Když budu jako naše máma. Třeba pak budu i pro svoje děti “TA MÁMA”. Děkuji, za péči, lásku, návod, cestu a všechno. Moje první a celoživotní láska, moje máma. ❤️
