Rodičovské tipy: Jak se postavit k negativním emocím dětí
Záchvaty vzteku, pobrekávání anebo řev „na plné koule“. Jak se postavit k negativním emocím, které vaše dítě vysílá?
Znáte to… Probdělé noci s nespavým miminkem, prdíky, odmítání příkrmů, první horečka. To je ve skutečnosti jen přípravná fáze pevnosti rodičovských nervů na takzvané období vzdoru. Jen málokterá matka nebo otec totiž dovedou zachovat chladnou hlavu ve chvíli, kdy sebou jejich potomek v afektu praští na zem a sílou svého hlasu rozvibruje tabulky v oknech. Každý, kdo někdy zažil s dítětem takový nával vzteku, ví, o čem je řeč. Stačí, abyste nechtěla dítěti v supermarketu koupit čokoládovou tyčinku nebo plyšáka a hned spustí scénu, při které dítě začne vyhazovat vzteky zboží z regálů nebo na sebe shodit třímetrový vánoční strom.
Vzdor jako přirozená součást vývoje
Období vzdoru je ovšem nezbytný krůček na cestě dítěte k vlastní autonomii. Batole se v rámci svého přirozeného vývoje začíná stavět na vlastní nohy a to nejen fyzicky, ale také v přeneseném slova smyslu. Zhruba ve věku kolem roku a půl obvykle přichází ona chvíle, kdy si uvědomí, že chce dělat něco jiného, než si zrovna teď přejí jeho rodiče a chce to hned a udělá si to po svém. Takto malé dítě ještě pochopitelně neumí ovládat své emoce, a tak ho všechno, co se neděje podle jeho plánu, dovede pořádně rozhodit. Ať už se jedná o to, že mu někdo nechce něco dovolit, nebo že ho rozpláčou vlastní limity, když mu něco nejde. I vy jste jako nebyla jiná a vztekala se, fňukala, křičela a trucovala. Pro každého rodiče je hlavní, aby to nebral jako nějaký strašný charakterový rys svého potomka, který se teď projevil a už to nikdy nebude lepší. Období vzteku jednou skončí. Dítě se emocionálně srovná. Ano, bude vám vyvádět zase jiné rošťárny a například vám bude pokládat mezi lidmi velmi nahlas nevhodné dotazy, ale to už k rodičovství prostě patří.
Máte-li pocit, že právě vaše dítě je světlá výjimka, pak si to užívejte. Divokým obdobím vzdoru nemusí projít všechny děti. Ty, které jsou hodné a nevztekají se, nejsou patologické. Projevy nesouhlasu probíhají na různých úrovních. Od toho, že holčička jenom řekne, že by něco chtěla a maminka odpoví, že ne, a holčička to přijme. Přes vzteklouny, kteří se válí po podlaze a kopají kolem sebe, až po děti, které ze vzteku dokážou i omdlít.
Co si počít se vzteklounem?
Když se o svém problému se vztekajícím děckem půjdete poradit se svou mámou, s kamarádkami nebo s virtuálními známými na internetových diskuzích, pravděpodobně se dočkáte mnoha rozličných rad: Bez milosti seřezat. Pevně obejmout. Nechat být, však on se vyvzteká. Strčit do studené sprchy. Všechny znějí docela logicky, zvlášť bod číslo jedna a čtyři pravděpodobně více než stoprocentně konvenuje s vaším rozpoložením a stavem vašich pocuchaných nervů… Klíčové ovšem je, abyste si nejprve sama uvědomila, co daná situace s vámi dělá. Protože v takové vypjaté chvíli se i ta nejkřehčí žena setkává se svým vlastním vztekem a agresí. Ve chvíli, kdy vaším děckem i vámi cloumá vztek, vnímejte hlavně sama sebe a uvědomte si v jakém jste rozpoložení. Když jste schopná proměnit svoje jednání z pouhé emocionální reakce na promyšlenou akci, pak máte vyhráno.
Vytvořte si svůj scénář
Teprve ve chvíli, kdy vy sama jste se sebou v pohodě, nastává ta správná chvíle, kdy byste mohla začít svého potomka umravňovat. Jak? Neexistuje jednoznačné perfektní řešení. Na každé dítě platí něco jiného. To, co zabralo u staršího syna, nemusí fungovat u toho mladšího. Záleží především na kreativitě každého rodiče. Odborníci se shodují, že nejlépe jsou na tom matky, které si ze svého vzteklouna i ze sebe dovedou udělat legraci. Řeknou něco vtipného, zahrají nějaké divadýlko, začnou se pitvořit… dítě kouká, co se to děje, a jste z toho venku. Také na děti dobře funguje odzrcadlit jim jejich vlastní chování, ale na to už musíte mít trochu kuráž. Když jste sami doma, klidně s sebou můžete taky říznout o zem a začít ječet a dupat jako dítě, na ulici se to už dělá hůře. Další osvědčenou metodou také je popadnout dítě za ruku nebo ho odnést, a pokud to jde nechat ho někde jinde. Neznamená to dítě někde zavřít. Perfektně to funguje například v restauraci nebo jinde ve společnosti. Velmi dobře se tahle taktika dá využít i doma. Když se scéna odehrává v jednom pokoji, zaveďte jednoduše dítě do jiné místnosti. Je-li v bezpečí svého pokojíku, odejděte třeba do kuchyně. Jakmile malý vztekloun přijde o obecenstvo, pravděpodobně ho přestane bavit ječet jako na lesy.
Záchvatům vašeho dítěte se dá i předcházet
Pokud dítěti předem popíšete, co se chystá, co se bude dít, je pak lépe schopno přijmout vaše požadavky: „Až dostavíš věž z kostek, začneme se oblékat k odchodu.” Vhodné je dítěti často nabízet jednoduchou volbu: „Uklidíš si ty hračky nyní nebo až po večeři?” Jak už bylo mnohokrát napsáno, nejdůležitější je stanovit si pravidla, hranice, případné sankce za nedodržování a důsledně trvat na jejich dodržování. Jakmile dítěti v obchodě, kde se vzteká, že chce koupit medvěda, řekneme „ne” a po neustávajícím záchvatu vzteku povolíme a dítěti hračku koupíme, je to pro něj do budoucna signálem, že vaše „ne” nic neznamená a také, že vztekáním se dá lecčeho dosáhnout. Budete-li důsledná, dítě se časem naučí, že vztekem nedosáhne svého cíle. Když váš potomek vycítí vaši nervozitu a rozrušení, ví, že bitvu má již napůl vyhranou. Vyzkoušejte si známou techniku rozbité gramofonové desky a opakujte dokola svůj postoj k situaci. Pro dítě je důležitý i projev pochopení. To, že si uvědomujete, že si moc přálo například nové autíčko, ale teď ho kupovat nebudete, protože jste šli nakoupit jídlo na večeři. Není dobré příliš diskutovat o vašem postoji. Dlouhá vysvětlování dítě často není schopno vyhodnotit.
Čí je to věc?
Je jen na rodičích, jaký si najdou výchovný styl. Každopádně by oba rodiče měli být v přístupu jednotní. Pokud je matka příliš liberální a naopak otec přísný, pak může mít dítě ve spoustě věcí zmatek, nebo naopak zmapuje situaci a bude toho využívat. Pokud se vám nedaří zachovat ve vypjatých situacích klid, nenechte se unést pocitem nezdaru. Nejste v tom sama. Věřte, že mnoho rodičů podobnou situaci řeší či v minulosti řešili. Důležité je si připustit, že nemusíte být dokonalý rodič, a tudíž, že si můžete dovolit být naštvaná, vyčerpaná nebo bezradná a dokázat to říct třeba i nahlas. Ve chvíli, kdy to připustíte, nadechnete se a uvolníte, možná, že se dokážete na celou situaci podívat jakoby zvenčí, což vám dovolí se nad to vše povznést. Mnoho matek “po akci“ svých emocionálních výbuchů lituje. Připadají si, že jako mámy selhaly, když na svoje dítě křičely nebo mu plácly jednu na zadek. Ale i dítě potřebuje vidět, že jste „jenom“ člověk. Pokud svoje dítě milujete a umíte mu to dávat najevo, pak váš vztek zvládne. Každý člověk se potřebuje naučit, že emoce se mění. Přicházejí a odcházejí, ale láska je to, co ve vztahu stále zůstává. A i když dítě zlobí a rodiče se na něj hněvají, tak ho přitom stále milují.
Určitě je dobré nad svojí výchovou přemýšlet a nenechat se unášet často zbytečným vztekem nebo pocitem bezmoci, pak vás totiž nerozhodí nějaký chytrák z ulice, který vaše dítě vůbec nezná, ale nebojí se přispěchat s radou a poučovat vás, že on by mu tedy už dávno nařezal. Pamatujte na to, že každá razantní akce budí podobnou reakci. Dítě vás ve skutečnosti vytočilo svoji agresí a manipulací, kterou si snaží prosadit svou. Dovolte si být „nedokonalou matkou“ a nedokonale reagovat po svém. Uvidíte, že cestu k tomu, jak své dítě zvládnout, určitě najdete. Kdo jiný ho zná lépe než vy?!
Zdroj foto: Pixabay.com
