Natož pak matkou syna…Proč? Protože jako matky synů bychom měly být skutečně láskyplné!
Možná si někdo řekne, no to je samozřejmé že jsem láskyplná matka synovi. Ale jak se skutečná láska vůči synovi projevuje?
Především zcela ve svobodě!
Často máme představu, jak by naše milované děti měly být šťastné. A zde již se projevuje vlastně náš posunutý vztah: láska, bezpodmínečná, skutečná, je zcela svobodná, nemá žádné představy o tom druhém, tedy o synovi, ani představy o tom, jak by měl být šťastný. Láska prostě dává právo synovi na to, aby byl šťastný podle svých vlastních představ, i když to nebudeme třeba chápat….
A když nemohu něco pochopit, láskyplně to prostě přijmu.
Matka syna, která se rozešla s jeho otcem, to má ještě o něco složitější, protože si často nevědomě projektuje zklamání z vlastního vztahu s jeho otcem do syna, a potom prožívá svůj vztah k němu nesvobodně buďto tak, že syna vlastně nevědomě odmítá, protože jí zrcadlí bývalého partnera, se kterým se vztah rozpadl a ona má pocit, na který si sice třeba nedokáže šáhnout, ale on v ní žije: muži jsou nespolehliví, ubližují ženám, nedokáží je udělat šťastnými. A tak žije tento vztah i se svým synem.
Druhý případ je ten, že si syna nastaví opět zcela nevědomě do role partnera – to obvykle v případě, že žije sama, bez nového partnera…. syna jak dospívá si staví do role partnera… To, co by sdílela s partnerem přenáší na syna, a když přijde potenciální partnerka syna, cítí se jí ohrožena a aniž by to věděla, má tendenci tento synův vztah ničit.
Může to navenek vypadat, že je prostě pečující a milující maminka, která chce přece pro svého syna jen to nejlepší…. Ale ona ve skutečnosti chce to nejlepší jen pro sebe, nechce o syna přijít, nechce se o něho dělit s další ženou. Potom obvykle synovy vztahy krachují, protože jeho partnerky po čase, když zjistí, že první ženou je pro něho stále maminka, vztah ukončují. A to je pole pro další ubližování synovi: ” vidíš, nejlepší je to se mnou, já pro tebe chci jen to nejlepší, já jsem pro tebe tolik udělala, kvůli tobě jsem zůstala sama, abych se ti mohla věnovat, já to nejlépe rozumím.”
Možná použije i argument, že se vlastně rozešla s jeho otcem kvůli němu, kvůli synovi, protože mu nebyl dobrým otcem… ..tím si syna zavazuje, připoutává, citově ho vlastně vydírá.
Syn nijak nesouvisí s tím, že její vztah s jeho otcem zkrachoval. A pokud syn nepochopí, jak je to skutečně s láskou jeho maminky, neprojde zdravou katarzí, často i přes konflikt s matkou, nedokáže se od ní odpoutat, protože ji prostě nemůže nechat samotnou, opuštěnou, je jí za tolik vděčný… A tak s matkou žije a roky utíkají, partnerky odpadají a maminka se raduje, protože má svého synáčka stále u sebe, pod kontrolou a on dělá vše pro to, aby maminka byla spokojená.
Ale láska to ve skutečnosti není.
Láska přijme to, že syn v určité době prostě má potkat partnerku, vytvářet s ní vztah, odpoutat se od matky a žít vlastní život. Něco jiného je si vzájemně pomáhat, setkávat se, ale na základě svobodných rovných vztahů, ne vztahů závislosti a manipulace. Ptáci prostě ptáče v určité době vystrčí z hníza, přesně vycítí, kdy je to zdravé, kdy je připravené začít mávat křídly a létat. Ptáci vědí, že když nechají mládě moc dlouho ve hnízdě, budou ho stále krmit, starat se o něho, bude moc těžké a místo aby letělo, tíhou spadne na zem a zabije se.
Láskyplně ho pustí do života a věří, že se o sebe postará jak umí…a oni, rodiče žijí dál svůj život.
To je můj názor a zkušenost…jaký je váš?
Zdroj foto: Pixabay.com
