Když jsem zjistila, že jsem těhotná, hned po euforii, že budeme rodiče, se dostavil strach. Strach jestli je vše v pořádku, jestli bude bít srdíčko. Mylně jsem si myslela, že, jakmile toto bude v pohodě, pak už mít strach nebudu. Měla jsem. Z výsledků screeningu, ten byl první oprávněný – dopadl špatně, a tak jsem se bála znovu – výsledků genetiky. Dobře, tak když to dobře dopadne, pak už se opravdu bát nebudu. Budu. Za těch krátkých,i dlouhých, 40 týdnů jsem se bála pořád něčeho. Jestli bude bít srdíčko při každé kontrole, jestli se otočí hlavičkou dolů, jestli budou monitory v pořádku, jestli zvládnu porod, jestli se po porodu nadechne a bude plakat, jestli bude mít 5 prstíků na rukách i nohách. Byla jsem chodící strach smíchaný se štěstím a dosud nepoznanou láskou.
Všechny těhotenské obavy 10.3.ve 4:24 po rychlém porodu a pronikavém křiku malé princezny zmizely. A nastoupil další strach. Strach, který mě bude provázet do konce života. Strach o to malé stvoření. Je to vlastně celá obrovská množina všech malých strachů. Jestli se o ni budu umět postarat, jestli jí neublížím při koupání/přebalování/oblékání, jestli jí stačí moje mléko, jestli je v pořádku, že pořád spí, jestli je v pořádku, že vůbec nespí, jestli to očkování bude snášet dobře, jestli dobře slyší, vidí, jestli… V období šestinedělí jsem byla uzlíček nervů a strachu, žádné jiné emoce jsem v sobě nemohla vyštrachat. Až když jsem si uvědomila, že takhle prostě mámy fungují, ten strach tu prostě je, jen si člověk musí k sobě pustit i ty pozitivní emoce. Jen tak se dá fungovat, ne pod obavami, ale vedle nich.
Bát se budu, už do konce života. Ale čeká mě taky spousta smíchu, radosti a lásky. A tak se s tím strachem dá docela žít.
