Nic si neberte osobně. Co druzí říkají a dělají, je projekce jejich vlastní reality, jejich vlastního snu.”
Miguel Ruiz
Mnoho lidí stále raději utíká ke zkoumání a hodnocení života druhých místo toho, aby si nejprve zametli před vlastním prahem a dovolili si sestoupit do vlastního nitra. Vím z vlastní zkušenosti, jak moc je někdy těžké zůstat v tichu, sama se sebou – to mnohdy začíná vyplouvat to, co nechceme slyšet a snažíme se to ukrýt kdesi hluboko v našem nitru. Pak si neustále stěžujeme, jak těžký máme život, že se nám nic nedaří a stále se motáme v bludném kruhu neúspěchu a stále se opakujících nezdarů.
Přesně v těch chvílích, nám do života vstupují přesně ti lidé, kteří nám zrcadlí to, na čem bychom měli zapracovat sami u sebe. Jakým způsobem nám to druzí ukáží? Třeba právě tím, že je začneme hodnotit, říkat, jací jsou a co by měli změnit. Ale pokud by se nás daná věc netýkala a měli jsme to vše, co konkrétně jim vyčítáme a vyjmenováváme zpracované sami u sebe, pak by nás to na druhých nerozčilovalo a ani by nás to nenapadlo.
Sama u sebe si právě teď mnohem silněji uvědomuji, že mám-li potřebu někoho hodnotit a soudit, pak to skutečně souvisí se mnou samotnou a s mým životem.
Někdy stačí jen místo posuzování a hodnocení zkusit otočit na druhou stranu a zkusit si upřímně odpovědět na otázku Co mě teď na někom z mého okolí opravdu rozčiluje a jak to se mnou souvisí? A co konkrétně mohu udělat proto, abych realitu začal vidět takovou, jaká skutečně je, místo toho, abych viděl jen to, co vidět chci?
Netlačme na sebe a dejme si na odpovědi čas. Sama si ty odpovědi zapisuji do deníku, protože to se to přiznává mnohem snáz, než když se snažím odpovídat jen tak ve své mysli – protože pokud té mysli dám šanci a odpovědi si nenapíši, pak to vždy “záhadným způsobem” smetu ze stolu a lehce pak vidím jen to, co vidět chci 🙂
A když vše pak vidím napsané, tak již není úniku.
