Dolů, nahoru a zase dolů. Kdy to bude naopak?! “Tak jestli na mě ještě něco vysype, už fakt začnu brečet,” honí se mi hlavou, když sedím s kolegyní a řešíme celkem běžné pracovní věci. Dneska tohle vážně nedávám!

„Fakt mi je špatně, nepotřebuji znát detaily, to počká,“ oponuji o chvilku později další kolegyni.

Ještě ten den odpoledne se vyhýbám tématu, které mi už delší dobu leží na srdci v Testuj.to, ale nemám náladu ho v týmu teď otevírat a přitom obyčejně nic neodkládám.

Zavřu se sama v kanclu a zkouším číst dokument, který potřebuji ještě ten den večer odevzdat, ale řádky lítají, vůbec nevím, co tam stojí a oči pálí.

Odpoledne stojím u auta a vytočí mě i ta moje malá 16letá babča, která pomalu přechází přechod. Zpoza rohu už to valí černý Superb a málem dojde k nejhoršímu.

Středa večer, 100 lidí v našich kancelářích, hostíme eCommerceBeers a já sedím v diskusi s Erikafashion i dalšími mega hvězdami sociálních sítí, abych strašně vážně diskutovala na téma mé praxe s microinfluencery. V 1:00, téměř mezi posledními, odjíždím do postele, abych nastavila na 6:00 budíka a vybavila dítě do školy. A do toho všeho poprvé od svého muže slyším větu – Lásko, ty teda vypadáš hrozně!

Nabírám síly, jak to jenom jde, dávám double matchu a vyrážím směr Ústí nad Labem, asi před půl rokem jsem tam slíbila účast na konferenci, kde bych měla promluvit celkem motivačně ke studentům. Ti mě trošku dobíjí, a tak s úsměvem v poledne pokračuji směr Praha.

Tam už mě vyhlíží kolegyně v čele s Míšou, už se tak nějak tuší, že Eva je celkem v pr… a že ji ale zítra i v sobotu nutně potřebujeme, protože v pátek se má potkat hned se třemi prezidentskými kandidáty, střihnout si rozhovory a ještě ten den přejet směr Olomouc, kde je po 2,5 letech opět Den, kdy se mám ráda!

Ale v 15:00 to musím zabalit a frčím směr domov. Je jasné, že tohle musím zaspat. Navíc si lámu hlavu, proč tomu mému vůbec nedošlo, že když mi je takhle blbě, mohl by mi přivézt alespoň vývar, protože fakt nejsem schopná už ani vstát. Ne, že by věděl, co všechno se mi děje, ale mohlo mu to dojít, že?!

Ani se nezeptal, jestli je vše OK, protože všechno bylo totál KO. Doma mi nešlo odemknout, záhadným způsobem byl můj klíč úplně ohnutý, nešlo topení a krb zase chcípnul i po pátém pokusu se ohřát.

Přeci mu nebudu volat!? By se také mohl zajímat, tak volám kamarádce a po hodinovém rozhovoru mi dojde, že jsem ta největší kráva světa, že si to neumím zařídit jinak a lituji toho, že jsem se nenarodila jako „blbá“ blondýna.

Foto: se souhlasem Evy Čejkové

2 / 3

Zkouším se naložit do vany, nebudu brečet, jsem přeci silná žena a ještě silnější máma, o kterou se může opřít malý František.

Je mi úplně jasné, že tento týden ještě neskončil. A výzvy začátku týdne, které tady ani nepopisuji, protože to ani nelze, také zanechaly stopu, a že bude potřeba se nakopnout tentokrát jinak, než jsou litry matchy. Cítím, že jde fakt do tuhého a je tady celkem velká pravděpodobnost, že páteční program budu muset zrušit.

V podvečer vyzvedávám Františka na tréninku a úplně hladová a zesláblá uléhám ještě za světla do postele. Hlava třeští, v lékárničce vedle bylinek zoufale hledám růžového kamaráda, ale vzhledem k tomu, že jsem ho léta nepotřebovala, tak tam není. Jediná spása může být melatonin, který beru v té nejvyšší dávce a věřím, že ve spánku všechno přejde.

V noci mě budí Jenny, nadýchám se s ní venku čerstvého vzduchu, hlava pořád třeští, sáhnu po melatoninu a budím se o 6 hodin později, celkem tedy téměř po 12 hodinách spánku.

Ráno v 8 už sedím v maskérně, Marcelka mi nahodí nejen obličej, ale hlavně i náladu. Její energie je naštěstí nakažlivá! První rozhovor projde hladce, baví mě to a už cítím, že to bude lepší a lepší…

Aneb jak z toho ven?

Takže, aby nebyly ty moje řádky tak depkoidní, trošku inspirace závěrem.

  • Kamarádky jsou fajn, ale já mám otestováno, že radši v těchto dnech volám kamarády – kluky – mají mnohem racionálnější pohled na věc a někdy pomůžou víc, než zaručené rady kamarádek, které zrovna také menstruují.
  • Víno – že prý někomu pomáhá, tak já říkám NE. Mně to tedy fakt nepomáhá, ba naopak vůbec nejím, snažím se hodně pít vodu, dopřeju tělu přirozený detox a jistota je, že minimálně poránu mi nebude navíc blbě ještě od žaludku.
  • Komunikace – nedusit to! Mluvit a mluvit – přiznat, že mi je blbě, přiznat, že už nemůžu, přiznat, že jsem to přehnala…všichni, co byli těchto mých dnů účastni, tak dnes, v neděli večer se tomu smějí se mnou a stejně jako já doufají, že se to zase minimálně několik měsíců nezopakuje.

A jedno přání závěrem. Celé to píšu proto, abyste věděly, že to máme všechny úplně stejně! Prostě, občas je to fakt na pytel a je mi jasné, že až budete koukat na ty fotky, tak mi neuvěříte. Ale já chci, abyste mi věřily a naopak nevěřily jenom prvnímu dojmu na fotkách, které zaplavují sociální sítě, ten “ideální svět prohnaným filtrem”.

Foto: se souhlasem Evy Čejkové a Ženy s.r.o.

Tagy:
6 Komentářů
  1. Lenka Hudečková 1 rokem ago

    souhlasím, že život je složitý, jednou jsme nahoře, jednou dole.. I já mám za sebou život plný kotrmelců, ale poslední roky se to uklidnilo. Do toho se mi narodil vnouček, takže přibyla velká radost 🙂 ♥♥♥

  2. Jo, tak to s tím životem a horskou dráhou bych mohla jen podepsat.

  3. Evo, moc hezky napsáno – díky. Já jsem musela za poslední 2 roky přehodnotit, doslova překopat svůj život——
    Jak to dopadne, když najednou Ti oznámí : máte rakovinu, myšlenky se honí jedna přes druhou——ale já jsem si řekla, že se nedám, že bodu bojovat, bylo to hodně těžké. Svůj žebříček hodnot jsem hodně hodně předělala.
    Má dvě šikovné vnučky a ty byly a stále jsou mým hnacím motorem, ****************
    Ano, byly dny, kdy to bylo všechno černé, bezvýchodné, smutné. Takže ještě můj vzkaz všem, které postihla ta ošklivá nemoc – rakovina. NEVZDÁVEJTE TO!!!
    Život má svou cenu *****// často si vzpomenu, jak jsem s velkým nadšením chodívala do Karlína….teď aspoň virtuálně//
    Jitkakytka

  4. Petra Mrnkova 2 roky ago

    …. každý druhý den se ptám ” Proč tu jsem…jestli má můj krátký život smysl, jestli ano tak v čem je smysluplný ?… ano narodila jsem se se všemi 6x smysly od přírody, děkuji…ale co dál ?…prý mám dar, k čemu
    ho v životě užít ? …slyším co nechci, vidím co nechci, ochutnat mě už nic neláká, jsem bez chutě, pač vše kolem mě je nemastné a neslané…ani pes by nežral )))…hmat, cit a zrak mě přestal bavit…. nechci cítit stěnu, protože tam nemám funkční zásuvku abych jsi zmáčkla a lépe viděla …..zrak mi neslouží na příbalovou informaci v léku co koupím na předpis avšak zaplatím v plné palbě… ZP jojo ach ty zákony naše ))…citově brečím když vidím
    velkochovy …( zrak…zavírám oči před tímto vším )))

  5. ŠárkaMariana 2 roky ago

    Potřeba odpočinku není selhání 😉 Pěkně napsáno 👍

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account