Proč ztrácíme schopnost žít naplno? Hledání ztracené svobody
Proč máme strach pohnout se z místa? Udělat krok směrem k Životu? Kolik z nás má hluboko v sobě Tu touhu…. Žít naplno, ve svobodě…. Možná stačí říct: ŽÍT – a ne pouze přežívat či existovat… Skutečně prožívat život tak, jak nám byl jako dar dán… A zatímco tato nehynoucí touha v nás křičí, minutu za minutou, dnem za dnem nám Život protéká mezi prsty… Tak moc se bojíme nedokonalosti, tak moc se bojíme selhání či prostě jen rozhodnutí (co kdyby nám mezitím uteklo něco jiného), že zůstáváme stát na místě. A čím déle tam stojíme, tím více se kořeny našich chodidel proplétají se zemí, že udělat byť jen jeden jediný krok nám následně připadá nemožné…
Co to vlastně znamená Žít? A kdy jsme si tuhle otázku začali klást?
Nepamatuji se, že by mě jako malou holčičku něco takového kdy napadlo. Žila jsem a neptala se jak anebo proč… Neznala jsem překážky… Neexistovalo spojení “sen a překážky”. Existoval pouze “sen”… Neexistoval zítřek a příští rok… Existovalo nyní a teď. A když se v srdci nebo v hlavě vynořila nějaká touha, dětská tvořivost se ji pokusila jakýmkoliv způsobem naplnit. Založit klub, vytvořit skrýš, uspořádat cirkus a pozvat na něj obecenstvo, natočit pohádku, složit a zapsat do not klavírní skladbu, postavit lanovku… Dítě “nezkažené” dospělými vidí, jde a koná. Nemá strach z nedokonalosti, z neúspěchu… Nesrovnává svoji skladbu s Mozartem ani svoji pohádku s oscarovými filmy. Pouze na chvíli se pozastaví a pak buď pokračuje, nebo se rozloučí a jde dál… “Nezkažené dítě” ale nikdy nezůstane stát a čekat na “správnou chvíli”, kdy začít skutečně Žít. Ani si nebude lámat hlavu s tím, jestli je jeho “klubový projekt” dostatečně dobrý a ustojí kritiku okolí. Žije dál …
Za pár let stojí u okna zahleděný dospělý člověk a přemýšlí nad svým dosavadním životem. Vzpomíná i na své dětské sny… A na lehkost, s jakou šly tenkrát plnit… Ty sny jsou stále stejné…
Co se tedy změnilo? Co se ztratilo mezi včerejškem a časem dětských skrýší?
Zdroj foto:Pixabay.com
