Žijeme v době, která klade obrovský tlak na výsledky. Ať již ty viditelné, tak ty, jež jako ženy požadujeme samy po sobě. Zvládat práci, domácnost, rodinu a ještě k tomu vypadat dobře, to vše je dnes bráno jako samozřejmost. Najít však v sobě odhodlání pro to, co nám dělá radost, rády odkládáme na druhou kolej.
Tak nějak jsme si během let zařídily, že nám volný čas prostě nezbývá a co hůř, jsme na to pyšné. Protože žena, která si troufne mezi ostatními přiznat, že ráda tráví čas s napínavou knihou nebo na kurzu kreslení, se rázem ocitá na černé listině. Jistě totiž zanedbává něco podstatného, o čem jsem psala výše. Ale co když to tak není? Co když právě tahle žena je tou, od které bychom se měly něco přiučit? Ona totiž ví, že je třeba stavět na první místo sebe. Jedině tak jí zbyde dostatek energie na vše ostatní.
Není možné hledět na každého stejně. Jedna z nás je s dětmi na mateřské dovolené. Další se stará o nemocné rodiče. Jiná zase řídí velkou firmu. Jedno však máme společné – nedostatek času na péči o naše tělo a duši. Kde je ten pravý důvod? V plném diáři, nepřekonatelné únavě, nikdy nekončících povinnostech nebo prostě v tom, že se nám volný čas vytvářet nechce?
Naše dny za nás nikdo neodžije, je proto veledůležité si uvědomit, proč jsme vlastně tady. Přes všechny naše starosti a povinnosti nám byl dán život pro to, abychom jej žily. Abychom si jednou mohly říci, že nás to bavilo. Abychom si stále neříkaly „až jednou…“, a pak najednou zjistily, že to nejde. A proto se zkusme občas zastavit. Pořádně se nadechněme, vyběhněme do přírody, přečtěme dlouho odkládanou knihu, naučme se něco nového, najděme si nové přátele. To vše je jen a pouze na nás samotných. Na nás stojí, jak se svým volným časem naložíme a do čeho jej investujeme. Uznejte, sklenička s kamarádkami zní o něco lépe, než plný koš prádla na žehlení, že? Slibuji – budeme ze sebe mít obrovskou radost!
