I kdyby mi pobyt v Číně měl dát jen jednu věc na světě, dal by mi rozhodně schopnost dodržovat pravidelný režim. V uplynulém roce jsem pracovala převážně jako copywriter na volné noze, takže prostě nevadilo, když jsem se ve všední den opila proseccem hned při snídani, nebo když jsem začala den tím, že jsem zkoukla díl svého oblíbeného seriálu. A z tohoto bohémského, nespoutaného života v pražských kavárnách jsem se najednou ocitla uprostřed klasické čínské firmy, kde home office je sprosté slovo a člověk s praxí do 10ti let tu má nárok na dovolenou 5 dní v roce. No, bylo to tvrdé střetnutí s realitou, ale potřebovala jsem to…
Mlč a řiď se firemními pravidly
Zase jsem byla naivní, když jsem si myslela, že stáž bude v pohodě a že budu pracovat maximálně 6 hodin denně. Jsem tu zadarmo, přece mě nesedřou z kůže. Báro, ty seš ale na stáži v Číně!!! V té zemi, kde v továrnách skládají děti iPhony a o lidských právech se tu nesmí mluvit moc nahlas. Hned první den mi bylo oznámeno, že moje pracovní doba je 10 hodin denně, ale zahrnuje pauzu hodinu a půl na oběd. Na co proboha člověk potřebuje hodinu a půl na oběd? Proč se radši rychle nenají a nejdou domů dřív? V pohodě, domluvím se, že jsem za půl hodiny najezená a budu moct o hodinu dříve domů, běhalo mi v hlavě. Třeba by taky bylo možný, abych chodila do práce ještě dříve a tím bych se dostala domů dříve než v 7 večer. Jasný, to všechno domluvím, bude to v pohodě.
Večer sepisuju všechno svému nadřízenému, který mi odpovídá velmi stručně. Celá firma se musí řídit firemními pravidly, nepřichází v úvahu, že bych si posunula pracovní dobu na dřívější hodiny, i když bych stále pracovala stejný počet hodin. Prostě to nejde a mám se s tím smířit. Ale víte, co je nejhorší? On se ani nikoho nezeptal, tohle rozhodnutí nebylo v jeho kompetenci, ale bál se zeptat svého vedoucího. Tady se prostě musíte začlenit jako ovce do stáda a nevymýšlet, že to chcete jinak. Tady si lidi totiž neuvěřitelně váží, že dělají v kancelářské budově a nemusí strávit svůj život v továrně.
Volné víkendy
Jedním z mých argumentů, proč chci chodit do práce dříve bylo, že chci po večerech poznávat město, když jsem tu jen na tři měsíce. Druhý den si mě vzal vedoucí do zasedačky, posadil naproti sobě a chvíli mlčel. Vyndal kalendář a začal mi ukazovat, že mám každý týden dva dny volné, že oni v sobotu a neděli nepracují. Tvářil se u toho tak nadšeně, jak kdyby mi vyprávěl o objevení světa a to samé očekával ode mě. Vysvětlil mi tedy, že mám dost času na poznávání města, protože je to tak skvělá firma, že o víkendech mají volno. Asi pochopil z mého výrazu, že z toho nejsem úplně tak nadšená (a to jsem se fakt přetvařovala!) a poslal mě raději zpátky ke svému pracovnímu stolu.
Spánek povolen
To, proč mají pauzu hodinu a půl na oběd jsem pochopila hned druhý den v práci, když jsem se vrátila z oběda. V kanceláři bylo hrobové ticho, všichni leželi na stolech, přes sebe měli hozené bundy a spali. Zatím se mi v kanclu usnout při polední pauzu nepodařilo, takže většinou se chodím projít a chodím zpět minutu před začátkem, abych někoho neprobudila. Ale pohled na celou naší spící kancelář je prostě k nezaplacení. Většinou je jim úplně jedno, kde usnou, zda v restauraci na stolech nebo třeba na lavičce u toalet, jako pán na fotce.
Teplá voda k pití?
Je obecně známo, že Číňani pijí horkou vodu. Ve většině restaurací vám ji přinesou automaticky a konvice nebo automaty s vodou najdete téměř kdekoli. Dlouho jsem se tomu bránila, přišlo mi to nechutné a nějak jsem tomu nedokázala rozumět. A pak se to stalo! Automaticky jsem začala mačkat na automatu červené tlačítko místo toho modrého. Aniž bych nad tím přemýšlela, začala jsem pít horkou vodu. Můj český kamarád z Šanghaje říká, že pokud člověk začne pít horkou vodu, je na čase, aby se vrátil domů a srovnal se. Většinou se to lidem stává prý ale až tak po dvou letech. Trošku se bojím, že já tu teplou vodu pít i doma. 😀
Nezdravím, nemluvím, neptám se
Na nějakou přátelskou atmosféru v práci se tady moc nehraje. Lidi se tady běžně ráno nezdraví a ani se neloučí, když odcházejí. Prostě se sbalí a odejdou. Jsem na sebe pyšná, že jsem je za ty dva měsíce naučila zdravit alespoň mě. I když né vždycky se to povede, ale je tam vidět pokrok. Většinou s úsměvem pozdravím každého zvlášť a odpoví. Vypozorovala jsem však, že můj šéf je takhle přátelský zhruba od pondělí do středy. Od čtvrtka do pátka nezdraví a dokonce ani nereaguje na to, když mu přeju pěkný víkend. Nikdy se mě nikdo z kolegů nezeptal, jak jsem se měla o víkendu, zda s nimi nechci jít na oběd nebo třeba jak se mi tu líbí. Za 10 hodin v práci krom pozdravu neřeknu ani slovo. Chápete to? Já? Nejvíc upovídaný člověk na světě!
Co tu celé dny dělám?
Pracuji pro firmu, která má své továrny na výrobky ze dřeva a pak na auto doplňky. Já jsem v oddělení s věcmi ze dřeva a dělám tu vše, co je potřeba. Od vyřizování objednávek, zakládání kontaktů, vyhledávání nových přiležitostí po celém světě (čti: excel je můj největší kámoš a zpracovala jsem už asi tak 1200 firem a kontaktů na ně) nebo třeba překládání meilů ze slovenštiny do angličtiny. 😀 První týden jsem procházela jejich webové stránky a dělala report o tom, co by měli změnit, upravovala texty, barvy na webu…Ten report měl zhruba pět stran a když to viděl místní ajťák, málem ho trefilo. První týden to bylo super, práci jsem prokládala svýma věcma, pak mi šéf ale napsal, že mám zakázáno chodit na jiné stránky než ty, které jsou spojeny s mojí prací a zábava mi skončila. Jsem tu na stáži, takže jsem ani nečekala, že tu budu dělat něco zásadního, spíš je dobré vidět, jak funguje čínská firma a jak lidé přemýšlejí.
Dostaneš tolik, kolik si zasloužíš
Značnou část pobytu mám hrazenou stipendiem, i tak musím šahat celkem dost do své kapsy a po večerech píšu články pro české firmy, abych tu nemusela žít jak největší chudák, ale třeba jen jako poloviční chudák. Při nástupu do firmy mi bylo řečeno, že dostanu příspěvek na obědy, ale že částka se bude odvíjet od mé práce. Ani po měsíci jsem nic nedostala, tak jsem se trochu smála, že moje práce nestála za nic. Zkusila jsem se trapně připomenout a najednou to šlo. Můj příspěvek na oběd je cca 300 Kč na den, což je přesně 10x více než jsem si myslela, že dostanu.
Číno, díky za tyhle všechny zážitky, díky kterým si budu vážit maličkostí!
Další články nejen z Číny najdete na www.beckovyblog.cz
