Dnes mi zazvonil telefon. Zvednu ho klasicky: „Prosím, tady Lenka.“
Z druhé strany se ozve příjemný ženský hlas: „Dobrý den, já bych pro vás chtěla pracovat.“
No, to zní báječně! V dnešní době, kdy o pracovníky v přímé péči skoro zakopáváme jen ve snech, mi to zvedne náladu víc než ranní káva.
Tak se ptám: „To je skvělé, a v jaké pozici byste chtěla pracovat?“
Chvilka ticha. „No… já bych chtěla pracovat pro vás.“
Aha. Tak jo, začínáme hrát hru „Najdi správnou linku tématu!“
S úsměvem vysvětluju: „Práci nabízí Domov Sulická, ne já osobně. Já ho jen vedu. Ale moc mě těší, že máte zájem! Hledáme lidi do přímé péče.“
Z druhé strany se ozve trochu nejistě: „No… když teda nemůžu pracovat pro vás, tak já myslela… pro ty seniory.“
V tu chvíli už se culím od ucha k uchu. Jsem skoro senior, ale péče zatím netřeba: „Ale to můžete! Vždyť právě o to jde!“
Nastává krátké ticho, a pak si obě s volající paní oddechneme. Ona pochopila, že „já“ jsem vlastně Domov Sulická, a já pochopila, že svět je pořád plný lidí, kteří mají srdce na správném místě, jen někdy trochu popletené organizační struktury a pochopení kdo pro koho může pracovat.
Tak teď už ví budoucí kolegyně, na koho se obrátit. A kdo ví, možná se brzy potkáme na chodbě našeho Domova Sulická. A já si zase připíšu další kapitolu do svého deníku šílené ředitelky.
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
