Svíčka nejistě zhasíná,
tiší svůj svůdný plamen.
Svitek písmen spadl do klína,
neřestných pannen.
Výkřik vášně do noci vtrhl,
bolestí křičí ony panny.
Milostný akt se v bolestný strhl,
tiše dusí svůj pláč v dlani.
Čistota dívčích těl roztrhána,
krev neřestná špiní zem.
Paní nad nimi, bojem utahána,
mlčky ničí jejich smutný sen.
Krev hřeje, vytékajíc z ran,
dívčí těla zkřehlé – smutně umírajíc.
Paní své tělo staré, v jedné z velkých van,
naivně obnovuje – v krásu doufajíc.
Pyšná duše zkázu snese,
přehlíží vše, co krásné jest.
Krví, vášní, smrtí nese…
Co veselé bylo, smutné je dnes.
Lid volá: “Alžběto”,
vražedkyně nevinných pannen.
Svou krví udus se,
ať zaživa Tě spálí plamen.
Na svitku papíru matně se třpytí,
hraběnčino jméno.
Mezi osudnými šestisty obětí,
je jen toto jméno zavrženo.
V žalář Tě vydali napospas ďáblu!
Jen se tam krásně měj, Ty krví posedlá.
Na Tvé hříšné jméno – škoda pergamenu,
zemři v hlíně…běda Ti, běda!
Malá hádanka – jakou knihou byla báseň inspirována? Zkuste do komentářů napsat tipy 🙂
