*heart**heart**heart**heart**heart*
Trvalo mi dlouho, než jsem skutečně pocítila sílu vděčnosti. Mnoho jsem o ní četla, tolikrát ji viděla v tarotech, ale pokud jsem o ní mluvila, byla pro mne pořád jen teoretická. Mohla jsem se slovy přesvědčovat stokrát, že jsem vděčná za to špatné, co se mi přihodilo, ale pořád to klouzalo tak nějak po povrchu. Pokud vděčnost pocítíte skutečně, je jako pocit v těle, v duši, v každé buňce vašeho těla a přináší obrovský, až extatický pocit štěstí. Je spojen s pokorou, která nemá co dělat s nastavením hřbetu dalším životním ranám, pozor na to… a je spojen s chutí žít dál, nikoliv s prázdným přijetí budoucnosti, ať bude jakákoliv. Kdy se to prázdné plkání o vděčnosti změnilo v těm extatický pocit? Ve chvíli, kdy jsem skutečně byla přesvědčena, že mám být za co vděčná. Ve chvíli, kdy jsem měla být za co vděčná.
Možná to byla zvláštní souhra dožití jisté životní etapy, ze které se uvolnilo trápení a k tomu přišlo i pár věcí, které opravdu potěšily a mne spadly okovy z nohou. Chvíle, kdy skutečně ucítíte, že je ZA CO být vděčný. Ve chvíli, kdy z něčeho skutečně odcházíte, skutečně už před sebou vidíte budoucnost, tehdy až můžete minulost nechat za sebou a poděkovat jí. Upřímně. Protože už vidíte světýlko.
Je těžké tohle praktikovat ve chvíli, kdy jediné, co vidíte před sebou je černá díra nebo ten nepříjemný stav jako mezi zrcadly, kdy minulost už umírá a budoucnost se ještě nenarodila. Nejsme stavění na to bezčasí a chytáme se stébla, většinou té minulosti, stále ještě toho mrtvého…
