TYPOLOGIE OTCE aneb Jak nás ovlivnili naši otcové? (Díl VI.)
V předešlém díle jsme si popsali důležitost role otce a jak by měl takový vztah v ideálním případě vypadat. Není však výjimkou, že reálný život probíhá zcela jinak. Většinou jde o souhrn mnoha jevů, které zapříčiní, že otec v dceři neprobouzí povzbuzení, ale naopak způsobuje zklamání, frustrace a vnitřní zranění. Otcova minulost, vlastní nezpracovaná zranění, osobní prožitky, nedostatek příležitostí k růstu či jejich odmítnutí – to vše mohou být činitelé podílející se zranění dcery (Wright, 1998).
Chybějící otec: smrt
Smrt rodičů dítěte – zvláště pokud ještě není dítě dospělé a osamostatněné – je samo o sobě velká a závažná kapitola. Těžko lze tedy v jednom odstavci zmínit všechny traumatické dopady, které tato událost přináší. I přesto, že nemůžeme brát vzhledem k omezenosti rozsahu práce v potaz všechny důsledky, budou zde zmíněny alespoň ty, které nejzásadněji ovlivňují utváření sebeúcty ženy a ženství jako takové.
Dopad otcovy smrti na sebeúctu ženy velmi závisí na věku dcery, v kterém ji otec opustí. Wright (1998) hovoří o dvou klíčových obdobích: dítě ve věku tří až šesti let často může mít pocit, že smrt rodiče zavinilo svým zlobením či negativními myšlenkami vůči němu. Pokud se s tímto přesvědčením dívka ztotožní, může ji ovlivňovat ještě řadu let. V období šesti až jedenácti let se dcera snaží svoji ztrátu zpracovat kladením si různých detailních otázek o otcově smrti. Snaží se tak zpracovat emocionální zmatek, který v sobě prožívá. Je proto nutné, aby druhý rodič či někdo blízký pomáhal dceři projevovat a vyjadřovat emoce, které právě prožívá. Dát dítěti prostor, aby mohlo truchlit. Potlačovaný smutek v dětství se totiž může stát velmi negativním faktorem, který může člověka ovlivňovat až do dospělosti. Některé ženy pak může celý život „pronásledovat“ nepochopitelný smutek. Někdy vede potlačený smutek až k neschopnosti milovat druhého člověka – například později manžela. Bolest ze ztráty byla tak veliká, že si žena podvědomě vytvoří blok se komukoliv dalšímu otevřít, protože má hluboko v sobě strach, že by jej opět ztratila a tuto bolest musela prožívat znovu.
Je také možné, že dcera necítí po otcově smrti vůbec nic. Může tomu být v případě, kdy v rodině působil silný, dominantní a autoritativní otec, který své dceři neposkytoval potřebný fyzický a emocionální kontakt. Jeho dcera pak citově strádala. Prožívala silný strach ze samoty a opuštění, ale protože to pro ni bylo příliš bolestivé, naučila se ho „zvládat“ tak, že ho popřela. To ji však citově víc a víc otupuje, a když pak otec zemře – i přesto, že by dcera někdy chtěla – není schopna cítit nic nebo téměř nic (Wright, 1998).
Je také nutné, aby se o otcově odchodu s dívkou mluvilo upřímně. Někdy mají matky tendence ušetřit svoji dceru bolesti, kterou samy prožívají. Nejen, že dcera často pozná, co se jí snaží okolí utajit, ale matka si především neuvědomuje, že tímto pouze v dceři prohlubuje pocity opuštěnosti a odmítnutí, které se v důsledku otcova odchodu objevily (ibid.).
Do této chvíle jsme zmínili pouze případy, kdy zemřel otec, kterého dívka několik let znala a trávila s ním čas. Co se ale odehrává v dceři, které otec zemřel ještě předtím, než ho stihla poznat? Nikdy neměla možnost někoho nazývat otcem?
Taková žena nemá žádné vlastní vzpomínky, žádné zážitky, je odkázána pouze na vyprávění příbuzných a známých. Nejen že je velmi pravděpodobné, že si dcera do života ponese zidealizovanou představu otce a bude mít tendenci donekonečna hledat tuto dokonalost i u ostatních mužů, ale především v ní zůstává nenaplněná prázdnota. Byl to právě otec, který měl hrát v dceřině životě jedinečnou roli při utváření jejího vlastního fyzického i sexuálního sebeobrazu. Proto, pokud nebyla tato úloha zastána jiným mužem, absence verbálních i fyzických projevů otcovy lásky v dceři vzbouzí silnou touhu po blízkém vztahu s mužem nebo naopak strach z něj (Wright, 1998). Tuto druhou možnost popisují i výsledky výzkumu Herheringtonové (1973), která uvádí, že u dívek, jimž otec zemřel, se vyskytoval strach a nejistota v otázkách sexuality a neklid v blízkosti mužů. Celkově se tedy kontaktu s muži snažily vyhýbat a byly v jejich přítomnosti méně sdílné.
Chybějící otec: opuštění, rozvod
Výše zmíněným výzkumem plynule přejdeme k situaci, kdy opět otec v životě dcery chybí, ale jeho absence není způsobena smrtí, nýbrž odchodem otce od rodiny, rozvodem, či úplným se zřeknutím otcovské role ještě před narozením dcery.
Hetheringtonová (1973) totiž dále popisuje, že dívky, které otec opustil po rozvodu, naopak přítomnost mužů vyhledávaly více než přítomnost žen. Jejich chování ve vztahu k chlapcům či mužům bylo navíc často velmi napjaté, sexuálně agresivní, svůdné či dokonce promiskuitní. Toto výrazné vyhledávání přítomnosti mužů a podbízení se jim je jedna ze situací, která může u dívek opuštěných otcem nastat.
Druhou možností je odpor vůči mužům jako takovým; předpoklad, že muži jsou nositelé pouze špatných vlastností a nelze od nich čekat nic jiného než zradu, zklamání, opuštění. I přesto, že se tyto dva postoje mohou zdát odlišné, pojí je to, co dívky hluboko v sobě prožívají – strach, nedůvěra, nejistota, pocity viny (Magagna, Goldsmith, 2009). Jejich otec je opustil a v nich to následně mohlo zanechat pocit, že nejsou dost dobré, že nestojí za otcovu přízeň či že mají vinu na otcově odchodu. Od této zkušenosti odvíjí svoji hodnotu.
Zkušenost opuštění prvním mužem v jejich životě je vede k hlubokému přesvědčení, že je stejně opustí i každý další muž. Proto pak nastávají výše zmíněné jevy. Buď se přehnaně snaží muži zavděčit, takže ztrácí samy sebe a svoji osobnost, nebo ze strachu před zraněním se vůči mužům obrní a uzavřou a svým chování muže odpuzují. Objevují se i situace, kde zklamaná a zraněná žena hledá s nerealistickým očekáváním muže, který ji z těchto zranění „vysvobodí“. Očekává ale víc, než je ji muž schopen poskytnout (Wright, 1998). Nemůže zaplnit prázdnotu, kterou v ní zanechalo otcovo mlčení, otcova nepřítomnost (Corneau, 2000).
Je však důležité podotknout, že absence otce nemusí dívce předurčovat výše zmíněné problémy v dospělosti a ve vztazích. Podstatné je, jak s těmito ranými zkušenosti dcera naloží a jestli v životě poznala dostatek postav, které mohla vnímat jako otcovské (Grün, Robbenová, 2010).
Na závěr ve stručnosti shrňme a porovnejme dopady opuštění otce na sebeúctu ženy.
Ať už šlo o smrt nebo odchod od rodiny, dívka prožívá silné pocity opuštěnosti a odmítnutí, prázdnotu či pocit viny. Velmi často se tyto uvedené aspekty pojí s jejím pocitem vlastní hodnoty jako ženy, jako člověka, vlastní identity. Dívka totiž může mít pocit, že ve své roli dcery, ženy selhala. Není hodna toho, aby o ni nějaký muž usiloval, projevoval jí náklonnost, úctu (Grün, Robbenová, 2010). Zvláště v případě dobrovolného odchodu otce, kdy cítila jeho odmítnutí, může mít v budoucnosti pocit, že jako žena není „dost“ anebo je „příliš“. Není dost dobrá, dost hezká, dost ženská, dost pracovitá, dost přitažlivá, dost něžná,… Je ale příliš silná, příliš přecitlivělá, příliš náročná, svéhlavá, nepořádná,… (Eldredge, Eldredge, 2007).
Dalo by se říct, že nepřítomnost otce po rozvodu zanechává horší dopady na sebehodnocení dcery a její proces identifikace než jeho smrt. Když totiž otec zemře, je možné jeho obraz projasnit a on tak může „zůstat přítomný jako možný zdroj identifikace“ (Grün, Robbenová, 2010, s. 35). Oproti tomu po rozvodu může být otec ze strany matky očerněn a v dceři zbude vryté přesvědčení, že mužům nelze věřit (ibid.).
Otec „Fantom“
Pocity opuštěnosti a nejistoty však nemusí prožívat pouze ženy, které jejich otec opustil fyzicky. Velmi specifickým a přitom překvapivě častým fenoménem je tzv. „otec fantom“, jak jej nazývá Wright (1998). Je to muž, který je v rodině sice přítomen fyzicky, může dokonce s dcerou trávit čas, takže navenek se zdá, že dcera má vše, co potřebuje. Ale tento vztah a komunikace je na velmi mělké a povrchní úrovni a dcera cítí, že je jí její otec emocionálně vzdálený. Jakoby mezi nimi byla nějaká neviditelná zeď, bariéra. Moc toho o svém otci neví, protože on své emoce projevuje zřídka. Skrze pomyslnou „zeď“ nic neprojde. Bohužel ani ven, ani dovnitř. Proto nejen že dcera svého otce doopravdy nezná, ale především má pocit, že ani otec nezná ji. O co hůř, má pocit, že ji nechce doopravdy poznat. Zpočátku se dcera může snažit otce nějak zaujmout, přilákat jeho pozornost, jeho zájem… Ale její snahy narazí na výše zmíněnou zeď a zůstanou vyset v prázdnu. Tato zkušenost je pro dceru nesmírně bolestivá, protože cítí ze strany otce odmítnutí, nezájem, opuštění, nenaplnění.
Dcery mají však tendenci spojovat tyto rané zkušenosti se svoji hodnotou. Mohou mít pocit, že v nich nejspíš není nic zajímavého, nic, za co by stálo usilovat, nejsou hodny jakékoliv lásky či náklonnosti ze strany muže. Je předvídatelné, že tento vnitřně zakořeněný pocit se posléze projeví i v budoucích vztazích s muži v podobě stejného očekávání. Corneau (2000) se připojuje a popisuje utrpení dcery jako důsledek otcova mlčení následovně: „Právě teď, když se stává ženou, když její tělo začíná nabývat ženských tvarů, teď když je hrdá, že se konečně začíná podobat mamince, sděluje jí muž svým mlčením, že její znaky ženství považuje za nebezpečné. Pubertální dívka může zareagovat dvěma způsoby. Buď vystaví své trumfy na odiv, aby okouzlila a přitáhla pozornost, nebo se naopak pokusí pohlavní znaky popřít a nosí volné oblečení, aby je ukryla“ (Corneau, 2000, s. 70-71). I když se tyto typy jednání jeví jako protikladné, mají něco společného. Oba typy dívek spojuje vnitřní nejistota ohledně svého ženství, přitažlivosti, hodnoty jako ženy (Eldredge, Eldredge, 2007).
Podobně popisuje vliv nevšímajícího si otce i psycholožka Onkenová (in Grün, Robbenová, 2010). Dcery nepřetržitě zápasí s nedostatkem sebedůvěry, zmítají se s pochybnostmi o vlastní hodnotě, vzhledu, přitažlivosti, identitě, … Pochybují i o svých postojích a hodnotách. Onkenová dále popisuje, že tyto ženy (dívky) mohou na toto otcovo přehlížení či odmítání reagovat trojím způsobem:
1) První možností je „dcera nápadnice“. Ta se snaží využívat veškeré své ženské zbraně a šarm, aby se svému otci zalíbila. Snaží se přizpůsobit jeho představám o ideální ženě, kráse,… Takové dcery se budou pravděpodobně celý život snažit, aby se mužům zalíbily. Definují se a odvíjí svoji hodnotu podle jejich soudů, podle jejich přízně. O to větší rány pro ně pak znamenají odmítnutí či opuštění ze strany mužů. V nejhorším případě mohou tyto situace skončit i sebevraždou, protože žena nevidí jiné východisko.
2) Dalším možnou variantou reakce na otcovo přehlížení je tzv. „pracovitá dcera“. Často potlačuje svoji vnitřní intuici či pocity, z kterých by poznala, co je pro ni samotnou dobré, protože se snaží ze všech sil zavděčit svému otci a jeho představě o úspěchu. Zatíná zuby a potlačuje svoji zranitelnost, protože je přesvědčena, že ji otec přijme teprve ve chvíli, kdy bude ovládat stejné atributy, kterými disponuje on. Síla, výkon, moc, disciplína,… Dcera je schopna obětovat vše, celou svoji přirozenost, jen aby měla pocit, že ji otec přijímá a uznává. Avšak cenou za toto odosobnění a odchýlení se od vlastní cesty bývá vnitřní prázdnota a vyprahlost. Ta ale ženu děsí a tak ji snaží přehlušit opět nějakou aktivitou. Dostává se tak do začarovaného kruhu.
3) Posledním vzorcem podle Onkenové je „trucovitá dcera“. Vyhledává situace, ve kterých může svému otci odporovat, bojovat s jeho názory, ironizovat,… Vzniklým napětím na sebe strhuje otcovu pozornost, protože právě kvůli sporům ji otec musí brát na vědomí.
Ať už se dívka rozhodne reagovat na otcovo mlčení jakkoliv, všechny tyto vzorce vycházejí ze stejného prožitku. Je jím vnitřní prázdnota, bolest z nevyslovené lásky. Toto místo mělo být pro ženu zdrojem pocitu její hodnoty, jedinečnosti, radosti z toho, kým je v tom nejhlubším slova smyslu. Místo toho se tato prázdnota víc a víc zaplňuje pocitem nicotnosti, nedostatečnosti, viny – viny za otcovo mlčení, protože v ní není nic, co by za to jejímu otci stálo (Corneau, 2000). Vnitřní zranění se samozřejmě ještě víc prohlubuje s otcem, jehož vztah k ženám je nevyjasněný či přímo negativní. Opět jsou to jeho slova, pohledy či gesta, která se vryjí do hloubky dceřiny duše a na nichž následně staví pocit vlastní hodnoty. Hodnoty jakožto ženy (Eldredge, Eldredge, 2007).
Někteří muži jsou „otcové – fantomové“, neboli také pasivní otcové proto, že si sami ve své roli muže nejsou jisti a představují tak slabý vzor síly. Ať už je to důsledek či příčina, často pak tuto roli do maximální možné míry zastává matka a otec je jí podřízen. Nejen, že dceři chybí důležitý zdroj identifikace, zdroj opory a odvahy překonávat překážky, protože matka nikdy nemůže zastoupit oba póly identifikace najednou, ale především tato zkušenost ovlivňuje dceřiny pozdější vztahy s muži. „Dcera slabého otce má pocit, že je její povinností „dávat dohromady“ slabé muže ve svém životě, tak jako se o to snažila ve vztahu se svým otcem. Chce vybudovat silného muže, o kterého se bude moci opřít a který nakonec splní roli, kterou její slabý otec naplnit nemohl. Neustále však hledá nové věci, které u těchto mužů může dávat do pořádku, protože kdyby svůj úkol splnila, nevěděla by, jak si se silným mužem poradit“ (Wright, 1998, s. 76).
Ovládající otec, autoritativní otec
Opakem pasivního otce je otec, který se v životě dcery angažuje příliš. Nelze však mluvit pouze o lásce a touze dceru chránit – jak se to na první pohled zdá, ale především o skrytém cíli – nadvládě. Takový otec nedává dceři prostor svobodně se rozhodnout nebo něco vykonat, prostor růst, dělat chyby a učit se z nich. Takový otec rozhoduje i jedná za ni. V dceři však tento přístup zasévá semínka naučené bezmocnosti a pocitů nedostatečnosti, slabosti či méněcennosti. Otec může dceru ovládat rozličnými způsoby: pasivním přístupem dcery, která mu dává vládu nad sebou i ve chvílích, kdy by nemusela; ovládáním skrze negativní reakci dcery na otce, která se například zapřísáhla, že nikdy nebude jednat jako její otec – to jí však svazuje a brání svobodnému rozhodnutí v konkrétním okamžiku; ovládáním slabostí; financemi; strachem; … (Wright, 1998).
Incestní, zneužívající otec
Asi nejniternějším zraněním způsobeným otcem je sexuální zneužití dcery. Opět je to oblast, která by si zasloužila daleko více prostoru, protože to, co se v zneužité dívce odehrává a ještě dlouho bude odehrávat, nelze popsat několika větami. Zdůrazníme opět alespoň fakta týkající se oblasti sebepřijetí, sebehodnocení, sebeúcty dcery. Sexuální zneužití v dceři vyvolává velký emocionální zmatek. Zprvu se totiž mohlo zdát, že otec pouze pomocí doteků vyjadřuje své dceři náklonnost. Najednou však překročí jisté hranice a dcera je zmatena. Jak jí mohl otec tak ublížit? Ztratila v něj veškerou důvěru. Často se u dívky objeví pocity viny. Je přesvědčena, že otce nejspíš svým chováním nějak vyprovokovala, a tudíž si to zasloužila. Může začít nenávidět svoje tělo a sexualitu jako takovou (Grün, Robbenová, 2010). Vytvoří si vnitřní přesvědčení, že není hodna žádné úcty. Muselo na ní být něco špatného, že se jí toto přihodilo. Není výjimkou, že ženy zneužívané v dětství končí v naprosto nevyhovujících vztazích či dokonce v oblasti prostituce, kde jim je jen potvrzováno již vzniklé zranění. Dostávají se tak do začarovaného kruhu. Každý další muž jim jen jakoby „přikyvuje“ na jejich otázku o vlastní bezcennosti (Cobbina, Oselin, 2011).
Měli bychom ještě zmínit, že incest nemusí být pouze sexuální záležitostí. Existuje i tzv. citový incest. Otec se začne chovat jako syn své vlastní dcery, a tudíž na ní nakládá obrovské břemeno zodpovědnosti za jeho život, dívka musí čelit citovému vydírání ze strany otce i vlastním pocitům viny, pokud by chtěla otce „opustit“ a žít vlastní život (Corneau, 2000).
Agresivní otec
Podobného přesvědčení a osudu mohou nabýt i dcery otců, kteří jim ubližovali fyzicky (Cobbina, Oselin, 2011). Taková žena se cítí ponížena. Cítí, že se vůči silnějšímu otci nemůže bránit. Je tedy pravděpodobné, že se u ní vyskytne i problém s přijetím vlastního ženství, s přijetím sebe sama, protože toto chování se jí jevilo nejen jako odmítnutí, ale zároveň jako útok. Opět nabývá přesvědčení, že na ženství a jí samotné není nic, co by bylo hodno úcty, něžného zacházení. Její křehkost byla zneužita. Proto je možné, že ji posléze začne odmítat a obrní se nenávistí vůči mužům, nebo naopak rezignuje do pozice oběti (Grün, Robbenová, 2010). Veškerá negativní přesvědčení o sobě samém či ženství jako takovém jsou samozřejmě ještě víc umocňována ve chvíli, kdy se obětí fyzického násilí stává i matka (Eldredge, Eldredge, 2007).
