Proč byl Masaryk tak vyjimečný ?
„Slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí.“ TGM
Před nějakou dobou jsem uviděl na jedné sociální síti fotografii s Masarykovým známým heslem „Nebát se, nelhat a nekrást“ a pod ní byla vyjádřena pochybnost, jestli ta laťka není nastavena až příliš vysoko. Na to pak následovala reakce někoho dalšího: „By mě zajímalo, jestli na světě existuje jen jeden jediný člověk, který to dokáže. Nelze se nebát, strach je emoce, nelze nemít emoce. Nelhat, nekrást. Kdo kdy nezalhal? Kdo kdy něco neukradl? Takže ano, je to složité a pravděpodobně se to nedá zvládnout. Aneb, jednoduché morální poučky nefungují.“
Jak nešťastná úvaha ! Vrátím se k ní na konci.
Díky tomu, že Karel Čapek ve své knize „Hovory s TGM“ během rozhovorů s prezidentem Masarykem zachycoval prezidentovy myšlenky, názory a zásady, máme určité privilegium nahlédnout do Masarykovy duše, do jeho nitra, zahlédnout jeho niterné smýšlení, kým vlastně byl. Níže jsou tři krátké ukázky.
1) Čapek popisuje, jaký slovník Masaryk používal, když měl příležitost se rozzlobit na někoho v rámci politiky nebo veřejného života.
„Tož, naivita“ řekl s pokrčením ramen, když šlo o velikou chybu.
Při chybě ještě větší se zachmuřil a poznamenal: „Taková nevzdělanost !“
Ale když nad někým už udělal kříž, řekl: „Nepěkný člověk!“
Nikdy neřekl špatný nebo ničemný člověk; jeho nejostřejší slovo bylo právě to „nepěkný“, a pronášel je s výrazem, který už nebyl vážný, ale přímo smutný.
Rozumějte, to byla nejvyšší forma jeho „nadávky“ a pohoršení. Jak je to kontrastní se slovníkem našich současných politiků !
2) Masaryk Čapkovi vyprávěl, jak byl během války v Rusku a jeho přátelé ho poslali z revolučního Petrohradu (kde se bojovalo) do Moskvy, že tam je klidněji. Když ale Masaryk vystoupil v Moskvě z vlaku, aby šel pěšky do hotelu, zastavili ho vojáci, že nemůže jít dál, že se tam střílí. I přes střelbu Masaryk šel, a uviděl, jak jeden člověk před ním vklouzl do pootevřených velkých vrat na náměstí. Když tam chtěl Masaryk také vejít, zavřeli mu před nosem. Byl to hotel. Kolem se střílelo. Masaryk zabušil na dveře, aby mu otevřeli. Ozval se portýr: „Jste náš host ? Pokud ne, nemůžeme Vás pustit, je obsazeno.“ Masaryk tuto situaci ve svém vyprávění Čapkovi okomentoval takto: „Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ‘Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘. Portýr se zarazil a pustil ho dovnitř.
Když uvážíme, že Masaryk odmítl lhát v situaci ohrožující jeho život, jak moc musel mít v sobě zakotvenu tuto zásadu ? Když nepovolil ani v takové vypjaté situaci, proč by od takové zásady odstupoval ve svém osobním či veřejném / politickém působení. Ze stejného důvodu (byť ze začátku nechtěně) se přidal do diskuze o pravosti rukopisů. To pro něho byla politicky velmi nevýhodná situace. Značně mu to zkomplikovalo život i politickou dráhu, ale neustoupil. Byl ze zásady přesvědčený, že české dějiny nemají stát na falzifikátech, byť se to v té době formování národa a jazyka zdálo být žádoucí. A opět, jak je to velmi kontrastní situace s dnešní dobou, kde místo hodnot politici hlavně zvažují to, jaký výrok nejvíce zalichotí voličům, a který výrok či slib přinese nejvíce volebních hlasů, bez ohledu na to, kde je skutečně pravda a kde je skutečný prospěch občanů.
3) A do třetice (těch příběhů je v té knize samozřejmě mnohem více), když Masarykovi Karel Čapek nabídl polovinu výdělku z připravované knihy Hovory s TGM (protože měl Čapek nedobrý pocit, že byl měl získat on sám celý honorář, když Masaryk na žádost Čapka několikrát kontroloval rukopis a strávil značné množství času a úsilí doplňováním a upřesňováním vzpomínek, které Čapek původně jen náhodně zachytával během různých příležitostí), Masaryk jen mávl rukou. A dále cituji z knihy: „Ale příštího rána se hlava státu … náhle zastavila uprostřed louky s jiskřícíma očima. ‘Už vím, co udělám s tím honorářem, který od vás dostanu. Znám jednu vdovu, má takové pěkné, čisté děti; té jsem vždycky chtěl něco dát – teď na to budu mít své peníze.“
To nebylo propagační veřejné populistické gesto, to byl soukromý a skrytý projev laskavosti a zájmu o druhé. Lidé milovali Masaryka nejen za to, co udělal pro národ a republiku, ale i za to, kým byl. Tehdy takových lidí, kteří dokázali ocenit takové vlastnosti, byla v národě, myslím, nadpoloviční část.
Věřím, že i dnes jsou takoví lidé mezi námi. Kolik jich je dnes, to nevím. Jen vím, že již nejsou v převaze. Nezodpovědností a nezájmem jsme se odcizili hodnotám a odcizení došlo až tak daleko, že z mnohých zmizela znalost té příjemné chuti obsahu těchto hodnot, a někteří ten obsah dokonce již ani nikdy nezažili. Po tom obsahu pak zůstaly už jenom nic neříkající slupky nevalné chuti – jen ta slova, a těch vyprázdněných slov se navíc nyní ještě zmocnili ti, kteří je přenálepkovávají: čestnost už není čestnost, ale hloupost a naivita. Laskavý a dobrosrdečný člověk už není ten pozitivní a oceňovaný charakter, ale je z něj negativní charakter, který by se měl za to stydět – je to nyní sluníčkář, idealista a kavárník. Zato postava „vulgárního burana“ se dnes stala tím pravým hrdinou a „zloděj a lhář“ je vnímaný jako spasitel a vůdce. Bez dobré znalosti obsahu se se slupkami dá dosti svévolně žonglovat. Zde tedy platí vyjímka, že rohlíkem už lze i opít. Nebo vlastně nyní koblihou.
Co se s námi stalo ? Přestali jsme věřit, že ty opravdu dobré hodnoty jsou opravdu dobré. Přestali jsme to vědět uvnitř nás, přestali jsme s nimi mít osobní zkušenost. Tyto věci v myslích mnohých prostě odumřely. Přestali jsme v každodenním životě vnímat, že pravda je nesrovnatelně lepší, než lež. Že laskavost je skutečným očišťujícím zřídlem radosti, ne zloba. Ztratili jsme s těmi hodnotami za posledních několik desetiletí kontakt natolik, že se nám staly ne jen pozapomenutými, ale již cizími a obsahově neznámými. Místo vnímání jejich vzácné ceny, vyšší než cokoli jiného, je považujeme za bezvýznamnou staromódní věc, za starý odpad, který nám překáží v našem rozletu tímto super rychlým a super moderním světem, kde kdokoli může téměř cokoli, a to téměř okamžitě. Jak klamné opojení způsobené svojí vlastní pohodlností. Mnozí již uvěřili tomu, že dobré je zlé a zlé je dobré. Mají na očích brýle zmatení.
Místo lidské důstojnosti a vznešenosti jsme dali přednost vidinám hospodářských výsledků. Ale k čemu nám budou hospodářské výsledky, když budeme vzájemně lhát, krást, podvádět a budeme na sebe hrubí a zlí ? Zeptejte se bohatých lidí, kteří zestárli a zůstali sami, bez dobrých vztahů se svými blízkými, a bez osobní sebeúcty, jestli se cítí na konci svého života šťastní a spokojení …
Takže k odpovědi na úvodní otázku „Proč byl Masaryk tak vyjímečný ?“ můžeme přidat jeden důvod navíc: kromě Masarykova širokého vzdělání a úžasných znalostí, velikého pracovního nasazení, politické, filosofické, pedagogické a jiné práce, k jeho vyjímečnosti bezesporu pařila i jeho osobnost, jeho povaha, jeho charakter.
Podstatou byl jeho osobní lidský rozměr, jeho zaměření na skutečné lidské hodnoty a jeho schopnost podle těchto hodnot a zásad opravdu žít. On o nich moc nemluvil, ale o to více podle nich žil. Ty hodnoty byly jeho nedílnou součástí. Jeho charakter byl velmi integrovaný. Masaryk tak pro nás v tomto věku zůstává vzorem a výzvou.
A co tedy odpovědět skeptikovi zmíněnému na začátku ? Ano, lze takto žít a laťka není až tak moc vysoko. Neumíme žít tak dokonale, protože každý děláme chyby, ale jde o to, jestli se vůbec snažíme nebo ne. Když se člověk snaží, může mít časem výrazně jiný poměr úspěchů vůči selháním. Je přeci rozdíl mezi poměrem 70:30 nebo 30:70, ne ? A ten poměr lze ještě zvyšovat. A co je na tom tedy tak těžké ? Rozhodnout se pro to a mít pro to dostatečně silnou motivaci.
Jednak bez těch základních hodnot život není hezký, jednak bez nich přestane existovat ta „dobrá“ demokracie, o kterou nám tady jde.
„Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel.“
„Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou býti jiné než průměr jejich voličů, ten zase závisí na tisku a občanské výchově – pořád ten problém vedení! Jedno musíme na stranách žádat stále a stále: aby za své poslance a představitele vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy.
Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná: [je to] práce, řekl bych, pro ty nejlepší a nejvybranější lidi. A když se budeme opravdu starat o nápravu svých věcí, nezapomeneme na politický dorost – to je tak důležitá otázka pro stát, pro jeho vlády a strany !“
Zdroj obrázků: bing.com
