Autor: “Sarah”
Narodila jsem se v Čechách před dvaceti lety. Už v těhotenství mamince říkali, že nebudu úplně v pořádku. Narodila jsem se totiž s těžkým rozštěpem patra, který byl neoperabilní, šel pouze částečně upravit. Rodičům nabízeli, že mne vezmou do ústavu, protože nikdy nebudu pořádně mluvit, sama jíst a mnoho dalšího, ale rodiče to odmítli. To ještě netušili, co si budoucnost připravila.
Ve třech letech jsem onemocněla zánětem mozkových blan. V nemocnici jsem ležela velmi dlouho a maminka tam zůstávala celou dobu se mnou. Uzdravila jsem se, ale nikdy jsem se již nepostavila na nohy, a protože jsem byla tak maličká, vlastně si nepamatuji, jaké to je – chodit. I tak jsem zůstala doma s rodinou.
Šel čas a rodiče se snažili mne zapojit mezi mé vrstevníky. Posměšky a šuškání byly tím nejmenším, co mi ubližovalo. Horší bylo, když na mě křičeli “zrůdo” a házeli kamínky. Naši to vzdali a nechali mne doma. V době, kdy jsem měla nastoupit do školy, zažádali o výjimku k možnosti domácí výuky, ale byla zamítnuta. Takže mne dali, přes protesty rodičů, do zvláštní. Spolužáci na mě byli vyloženě zlí a paní učitelka mi nikdy nijak nepomohla, radši se smála s dětmi. Hned v první třídě jsem díky stresu dostala těžké astma, které mi už zůstalo.
 
Říkat dál detaily by bylo zbytečné. Prostě nakonec, v osmi letech, jsme se s rodiči přestěhovali do Dánska, kde táta rozjel dobré podnikání a kde jsem měla více možností léčby, než v Čechách. Vlastně to byla určitým způsobem výhra. Bohužel se mi i tak k již existujícím zdravotním obtížím postupně přidala epilepsie (v 10 letech), neuropatie (ve 12 letech) a pak i roztroušená skleróza (v 15 letech).
Časem se mi narodil bráška, to mi bylo 18 a rodiče se i přesto, že o mne museli pečovat prakticky denně stejně jako o miminko, pořád nevzdali naděje, že zůstanu s nimi. Právě v těch 18 mi diagnostikovali rakovinu. První i druhý cyklus chemoterapie jsem zvládala, samozřejmě za „asistence“ atak RS, ale šlo to. Jenže chemo rakovinu nezabila, brzy se mi nálezy začaly objevovat i v mozku a kostech. Prostě agresivní forma, se kterou moje, už tak dost nemocné tělo, nedokázalo víc bojovat. A tak přišel ústav.
Lépe řečeno – soukromý hospic. Místo u pobřeží, zvané „Seneste rejsen St. Ansgar“ („Poslední cesta svatého Ansgara“). S řádovými sestrami, zdravotnickým personálem a lékaři nás tu žije a umírá dvacet pacientů. Polovina jsou lidé dlouhodobě v komatu, druhá polovina pak mladí, kteří umírají na nějakou nemoc. Chodí za námi kněz, máme pravidelná sezení s psychologem, děláme různé aktivity, které náš zdravotní stav dovolí. Zpříjemňují nám poslední dny a učí nás smířit se se smrtí i s dosavadním životem.
 
Vám to bude znít hloupě, ale nám to pomáhá.
Nedávno zemřel jeden z mých místních kamarádů, Noah. Měl několikanásobnou komplikovanou vadu srdce. Lékaři se snažili, jak jen mohli, ale i transplantace jeho tělo odmítalo. Nakonec jej vrátili zpět sem k nám a poslední dny dožil na obrovských dávkách léků, poslední hodiny na mimotělním oběhu, aby se mohl ještě rozloučit. Eutanazie je brána jako vražda. Víc pomoci mu medicína nedokázala, ale sám přiznal, že volbu asistované sebevraždy mu již v nemocnici nabídli tři lidé – dvě sestřičky a jeden lékař.
On ji sice nepřijal, ale já nad ní musím přemýšlet. Jsem věřící a myslím si, že na to nemám právo, ačkoliv moje vyhlídky jsou dost děsivé. Zabít se, či nechat se zabít, je proti mé víře. Ale musím se ptát: Je to fér, když člověk umírá v bolestech a pod vlivem morfia? Je to fér, když máma sedí u lůžka svého dítěte a sleduje, v jaké agónii umírá? Proč má být zrovna tohle vraždou, když pacientovi nelze pomoci? Jak se na asistovanou sebevraždu asi dívá Bůh? Neznám odpovědi, neznám ani východisko. Nevím, jak bych obstála před Bohem. Nevím, jak by obstál před Bohem ten, kdo by to provedl. Proto bych, stejně jako Noah, ani já nešla touto cestou.
Jedno ale vím: Nebojím se smrti. Bojím se umírání.