Jako dítě jsem s rodiči bydlela ve 12. patře věžáku, tedy „výškového domu“, typického pro tehdejší socialistickou dobu a industriální prostředí severních Čech.
Výtah byl věčně rozbitý a pro svou poruchovost pro používání stejně rizikový, takže jsem „ven“ a „domů“ capkala pěkně po schodech. A to kolikrát i opakovaně, protože jsem si nebyla schopná ve svém věku tří až pěti let dostatečně komplexně uvědomit, co všechno bych mimo dům mohla během odpoledne upotřebit 🙂
Pamatuju se, jak mi maminka jednou v horkém létě dala „ven“ plechový hrneček se šťávou (tehdy nebyly „petlahve“ 🙂 ), a já jsem ho přes veškerou opatrnost cestou dolů celý postupně  vybryndala…, a protože jsem venku na sluníčku brzy dostala žízeň, čekala mě zase cesta zpátky 🙂
Schody EXP
 
KROK po KROKu
Dneska by tak po mně někdo mohl chtít, vláčet se pěšky tolik pater…ale v dětství jsem to brala jako danou věc a nosila jsem svůj „kříž“ statečně.
Přesto však pro malé nožky to byla dálka a vždy mi to připadalo jako celá věčnost…zvláště když na chodbách neustále zhasínalo (či vůbec nesvítilo) světlo a v domě byla temnotemná tma a bylo třeba opatrně klást nohu před nohu po paměti…

Počítala jsem poctivě patra a když jsem se dovlekla do desátého (kde bydlela moje kamarádka Kamila, tímto ji zdravím 🙂 ), rozhostila se mi v srdci obrovská euforie… „Už JEN dvě patra, a budu doma!“
V tom 10. poschodí se vždycky zastavila dosud stoupající únava, a jako by mi do žil vlili novou energii. Přitom bych si (byla bývala) stejně dobře mohla znaveně říkat „TEPRVE desáté, JEŠTĚ dvě patra, já už tam snad ani nedojdu!“
 
Máte svoje “poschodí zlomu”?
Pozitivně nebo negativně, tak se dá dívat na každou životní situaci.
Pro mě bylo „10. patro“ vždy „poloplnou sklenicí“, nikdy tou „poloprázdnou“. Byť mi tehdy moje drobné nožičky a okolní podmínky (tma, strmé, dlouhé a klouzavé hladké schody) umožňovaly pouze pomaličku kráčet KRŮČek po KRŮČku, tak jsem věděla, že nemá cenu se nad tím rozčilovat nebo se to pokoušet nějak „urychlit“, že má smysl pouze to trpělivé,  vytrvalé a nepřetržité poSTUPování vpřed, s vědomím, že nakonec zvítězím 🙂

Vzpomínám dnes na svoje „poschodí zlomu“, když se mi zdá, že ač už jsem zjevně malý kousek od dosažení svého pracovního nebo osobního cíle, tak to finální 12. patro je pořád někde v nekonečnu. A připomínám si nutnost důsledného nahlížení na „10. patro“ jako na okamžik, v němž jsme sice dosud na cestě (tj. situace je opticky „stále stejná“), ale již brzy naše namáhavé putování může skončit happy-endem…

Jolana Fišerová
PS: Potřebujete podpořit v nalezení svého “poschodí zlomu”? Využijte teď ucelené vstupní konzultace ZDARMA, během které získáte základní rozbor své stávající situace a užitečná doporučení. Můžete se pak rozhodnout pro samostatný další postup, nebo placenou rozsáhlejší konzultaci či některý z vedených tematických Lvích minikurzů.
tlacitko-no-chci-vedet-vic
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account