Boj s rakovinou očima dcery: Příběh mého tatínka
Pokud nemáte rádi články tohoto typu tak už teď radím najet myší na křížek u otevřené karty mého blogu, protože to nebude úplně příjemné čtení a těm co to dočtou přeji v rámci možností příjemné čtení.
Je zbytečné asi přemýšlet kde začít protože každý začátek bude začínat stejně a to tak že jsem milovala svého tatínka. Od malička jsem byla jeho vymodlená holčička , byla jsem jeho sluníčko sedmitečné a já měla nejlepší vzor jak v dětství tak i v pubertě.
Když mi bylo 17 let měla jsem přítele, svojí první lásku . A jak tomu osud chtěl chvilku před 18 narozeninami jsem otěhotněla a bála se to říct doma. Kdo by se taky nebál v 17 letech že. Navíc moje matka nešla daleko pro ránu. Otěhotněla jsem v dubnu 2008 , v květnu 2008 přišla ta nejhorší zpráva . Bylo nám řečeno že můj tatínek má rakovinu střev, přišla operace kde mu byl udělán vývod , pokud nevíte co to je tak si to prosím vyhledejte nechci tuto věc až zase tak do podrobností vysvětlovat někomu by se to mohlo zdát nechutné. Chodila jsem za ním do nemocnice a po každém odchodu plakala tak aby mě on plakat neviděl. Doktoři nám od začátku říkali že je bohužel rakovina v takovém stadiu že mu moc času nedávají ale ať se sami rozhodneme zda mu tuto věc chceme říct . A ač se to někomu nemusí zdát fér tak jsme mu o tom neřekli a nechali tatínka aby si ty poslední chvíle užíval. Bohužel jsme nevěděli jak rychlý to bude mít průběh. Operace nepřipadala v úvahu a tak nám jen zbývalo čekat.
Ještě bych měla podotknout že tatínek byl 15 let profesionální hasič, u HZS libereckého kraje, sportovec, od 30 let nekuřák, alkoholu neholdoval a miloval svoji rodinu.
No a teď zpět , když se tatínek vrátil z nemocnice dorazila moje o 17 let starší sestra která jediná věděla o mém těhotenství a nabídla se že to rodičům oznámí . Matka klasicky vyšilovala a řekla ať nepočítám s tím že by tomu dítěti někdy něco koupila a tatínek se těšil že se dočká svého prvního vnoučete , tedy prvního o kterém ví ale to Vám vysvětlím až za chvíli.
Tatínek už musel zůstat doma ale doufal že se vrátí do práce. Nikdy to nebyl nějaký lenoch , nepamatuji si že by měl někdy nemocenskou nebo tak něco . Ale dle lékařů chodil alespoň na procházky na vesnici kde jsme bydleli , jenomže asi víte jak to chodí na vesnicích , každý se moc stará. Procházky tatínek zvládal přibližně 3 měsíce pak už mu bohužel nohy otékali natolik že musel většinu času ležet . Já jezdila na gynekologické kontroly a on na chemoterapie, ale doktoři nám u těch chemoterapií řekli že jsou v podstatě zbytečné, což ale tatínek stále nevěděl . Pamatuji si jak mě vždycky poprosil jestli bych mu nedovezla alespoň takovou tu čokoládovou tyčinku co se jmenuje kaštany jelikož matce si bál říct , neustále na něj totiž křičela že je simulant atd.
Když už jsem měla velké břicho tak se tatínek čím dál více těšil na svoji vnučku, vždycky říkal že se těší jak bude po vesnici hrdě chodit s kočárkem a jak všem bude ukazovat svoji vnučku.Bohužel už v tu dobu začal tatínek hodně drasticky hubnout , přestával jíst a ztrácel se nám doslova před očima.
I tak jsme se snažili aby například luštil křížovky, které vždy miloval a mě je naučil či aby s námi hrál žolíky aby stále procvičoval hlavu , jelikož to do doby než ho dostala tato nemoc byl velmi inteligentní člověk. Bohužel trápilo ho už samotného že mu to tolik nemyslí a tak ho to moc nebavilo. Jednoduše se měnil v miminko .
V listopadu napadl sníh , obědvali jsme a tatínek chodil po bytě že se nemůže vyčůrat a že ho to strašně bolí , i přes to se zavřel do koupelny a chtěl být s bolestí sám. Matka na něj klasicky řvala a já plakala. Po pár hodinách to ale nevydržel a musela se zavolat sanitka. Odvezli ho a když ho zpět přivezli byl jen v prostěradle jelikož se prý pomočil když z něj ,,vypadla,, sraženina krve . Drbny z vesnice si příjezd sanitky nemohli nechat ujít a to jak můj tatínek který už mel kolem 70 kg na svoje skoro 2 m výšky jde jen v prostěradle a v ruce si nese cévku. Když jsme pak následně volali doktorovi řekl nám že mu cévku cca za týden vyndají . Tatínek ležel už jen v obýváku kde se dala cévka pohodlně přidělat ke stolu. V tu dobu už nezvládal polykat ty prášky které měl po celou dobu nemoci, pil jen Nutri Drinky , čaj a jedl dětské výživy či rozmělněné jídlo.
Do teď si pamatuji jak jsem každou noc tajně plakala v pokoji aby to neviděl . Bohužel nám po týdnu kdy byl tatínek na kontrole řekl že už nemá cenu cévku vyndávat a ať se začneme připravovat na nejhorší a ať se dobře rozmyslíme zda nedáme tatínka dožít do nemocnice ale ať počítáme s tím , že tam mu život prodlouží max o 14 dní . Matka se mě tedy zeptala zda jsem ochotná se o něj v 9.měsíci těhotenství starat že ona na to nemá čas a já bez váhání řekla že ano.
Bylo 16.prosince 2008 kdy jsem odpočívala po tom co mi starostka naší vesnice řekla že je smutný že ti co dítě chtějí ho mít nemůžou a že člověk jako já ho mít může , neodpustila si ani poznámku že někdo nový se narodí a někdo umře. Matka mě přišla kolem 16 hod probudit a ze srandy se mě zeptala zda nechci jít našemu sousedovi pomoct s uhlím aby věděl jak se to dělá , k vysvětlení , bydleli jsme v baráčku a já se musela starat i o nošení uhlí a dříví z kůlny do baráku a nikoho ze sousedů nenapadlo mi přijít pomoct když viděli jak se s bubnem s tím tahám a doma leží umírající tatínek. No ve chvíli kdy mě matka vzbudila a já se zvedla z postele tak mi praskla plodová voda.
Matka mi zavolala rychlou která tam byla během chviličky a já místo těšení na miminko se bála že přijdu domu a tatínek už tam nebude. Když jsem se vrátila z porodnice s dcerkou Adélkou tak tatínek sice doma byl a čekal na mě natěšený u schodiště ale bylo to jako kdyby tam nebyl . Dcerku si pochoval jen pár vteřin a po chvilce mi řekl ať si ji vezmu že už jí neudrží. Chtělo se mi hrozně plakat , vždyť se tak těšil . Bylo to nejhorší období, celé noci a dny jsem nespala, přišla jsem o mléko, jednou rukou jsem krmila dceru z láhve a druhou jsem přesnídávkou krmila tatínka.
Bohužel v tu dobu už moc nevnímal a já prožila nejhorší vánoce v životě, museli jsme tatínka přebalovat který byl už jen kost a kůže, měnit mu vývod a cévku , ,,koupat,, ho nemocniční pěnou a celou dobu jsem cítila že mu tam ještě někdo chybí a to jeho dva synové které díky mojí matce x let neviděl.
Přišlo nejhorší datum v mém životě a to 9.leden 2009 , po několika nocích co jsme tatínka museli hlídat jelikož byl zmatený z jakýchsi morfiových náplastí se neprobudil , Držela jsem ho za ruku, plakala a prosila ho at otevře oči , že to určitě dokáže že je silný chlap. Ze zavřených očí mu stekla poslední slza a když jsem mu dala pusu na rozloučenou cítila jsem jak se snažil pohnout rty.
Odvezla ho sanitka , pak za nim jela matka a mě která se o něj celou dobu starala nedovolila se jet za nim rozloučit, pak jsme už jen seděli doma a čekali , čekali kdy přijde ten definitivní konec. Byl prý na temném pokoji kde mu píchali jen morfium a on čekal kdy odejde.
Kolem 22 hod nám drze zavolali na JEHO telefon, na JEHO telefonní číslo že tatínek umřel. Co jsme pak do pohřbu prožívali je asi zbytečné psát. To musí každému dojít.
Pohřeb byl 16.ledna 2009 přesně měsíc po tom co se mi narodila dcerka. Nikomu tenhle pocit nepřeji ale co nás dostalo do kolen bylo nejen to že byla obřadní síň plná lidí co ho měli rádi protože to byl skvělý člověk ale hlavně to že dorazili i Liberečtí hasiči s požárními auty a ve chvíli kdy zajížděla rakev začali houkat s auty a tak se s nim důstojně rozloučili.
Tímto bych chtěla Libereckým hasičům velmi poděkovat .
Všem kteří touto nemocí procházejí či znají někoho ve svém okolí kdo touto nemocí prochází bych chtěla říct ať jsou silní , nevzdávají to, podporují každého koho znají s touto nemocí a nenechají tu potvoru vyhrát
31.1.1952 – 9.1.2009
Miluji tě tatínku a vždy budu , hlídej nás náš strážný anděli
Navždy mi tě budou připomínat obě moje děti , jak Adélka tak i Jiřík který nese tvé jméno na tvou počest
Vzpomínka na Jiřího Šimíčka
Zdroj foto: Tereza Šimíčková
