Na jaře jsem se v první chvíli trochu lekla. Všechny zrušené živé akce a toho času najednou, kdy budu jen sama se sebou. Už jsem myslela, že to neumím, ale jo. Pořád mi to jde celkem dobře a pořád se snesu sama se sebou. I v tichu.
Užívám si ty chvíle v lese, ale i doma. Čím déle ta náročná koronavirová situace trvá, tím více svou pozornost z vnějšího světa přenáším k sobě samé. K sobě domů, do svého nitra. To spojení s mou duší, poznávat všechna skrytá zákoutí a nechávat odcházet přesně to, co potřebuji pustit, abych tak uvolnila místo pro nové.
Nejlépe mi to spojení se sebou jde hned po ránu, v tichu. Ale i v přírodě, kdy jsem obklopena stromy a přírodou. A večer před usnutím, kdy mám prostor pro hluboký sestup k sobě samé, do mého středu. A to vše propojuji s vědomým dechem.
Ten čas pro sebe…dovolit si zastavit, ztišit se, meditovat a plynout. Přestat utíkat do minulosti a plánovat budoucnost, ale žít opravdu PRÁVĚ TEĎ. Žít svůj vlastní život, naslouchat hlasu své duše a přitom objevovat nové, uvnitř sama sebe. Ano, ta cesta je těžká, ne-li těžší než kdykoliv před tím, ale přitom je tak krásná.
Každý z nás má na výběr – buď si stěžovat na to, co se všude kolem děje nebo se vydat na tu krásnou cestu. Na tu cestu k sobě samé.
Pojď to zkusit i ty. Dej šanci tomu přiblížení se sama sobě.
S láskou,
Michaela
