Je to tak. Bohužel. A ne, teď zrovna depku nemám. Za poslední půlrok jsem ale měla dvě velký (vždycky trvaly tři dny). Těch, co trvaly jeden den nebo večer, bylo ale víc. V těch chvílích se strašně sebelituju (vím, je to hnusný). Říkám si, jak strašně nedokonalá jsem. A taky že jsem šílená kráva. K ničemu, neschopná, líná, tlustá a bez vyhlídky na lepší budoucnost (na co si pořád stěžuju, sakra?). Ale teď to není ten případ. Zkrátka konstatuju fakt, že jsem prostě nedokonalá a že by se mi klidně mohlo přezdívat slečna Depka. Když se ale nad těma depkózníma situacema zamyslím, zjišťuju, že jsou naprosto zbytečný.
Pokaždý, když se podívám na Facebook nebo Instagram, vidím na něm samý krásný hubený holky, který mají desítky tisíc fanoušků a jejich jedinou starostí je, aby postovaly co nejvystajlovanější fotku a napsaly duchaplnej komentář o tom, jak to mají děsně složitý, když musí jít ráno v deset na snídani, v půl druhý do posilovny, od tří do pěti fotit kampaň a večer upravovat fotky a videa. Den zakončí v super huňatym županu se skleničkou šampaňskýho v ruce, perfektním make-upem a novými nehty v barvě tiffany blue. Kdysi jsem jim strašně záviděla. A ještě to ani není tak dávno. Zhruba dva roky zpátky.
Pak jsem ale pomalu začala přicházet na to, že většina takových holek nevede tak dokonalej život, jak ho prezentují. Je šíleně nedokonalej. Ráno v deset sice jdou na snídani, ale dají si tak maximálně grep a espresso, protože si nemůžou dovolit přibrat ani jedinej gram (to už by pak ty fotky s nimi nebyly dokonalý, že jo). V posilovně se místo hodiny dřou celý dvě a jejich trenér jim dává pořádně do těla, protože ten grep prostě musej shodit stůj co stůj. Focení pro módní značky nebo kosmetický produkty taky není nic extra. Většinou na vás prý pořád někdo ječí a nadává, že se tváříte jako býk v říji nebo šlapka z Karláku. A ta večerní fotka se šampáněm taky není úplnej odraz reality. Protože než se do téhle situace dostanou, budou nejmíň tři ráno, protože musí dodělat to, co přes den kvůli neustálýmu lítání po městě nestihly, například odepisovat na děkovný a povzbuzující maily jejich fanynkám, odpovídat na Instagramu na dotazy typu: Jééé, odkud máš ty skvělý brejle? Kde se dá sehnat ten batoh, co máš na fotce z 30. srpna 2015? Jaký je tvůj nejoblíbenější zpěvák? Taky Justin Bieber? A hlavně musí domlouvat pořád nový a nový kšefty a řešit ty stávající. Realita je zkrátka někde úplně jinde.
Já jsem v tomhle lempl. Když zveřejňuju fotku na Instagramu já, probíhá to asi takhle: Vyfotím to, co se mi zrovna chce. Nic nearanžuju, prostě fotím, jak to je, tudíž mi to zabere zhruba tři vteřiny. Ve Photoshopu fotku zostřím, někdy přidám filtr (ale to spíš až na Instagramu) a pošlu si ji do mobilu, odkud ji nahraju na Facebook a Instagram. Dám k ní pár hashtagů a tím to pro mě končí. Jo, moje fotky se těm, co postují oblíbený blogerky, nemůžou vůbec rovnat, ale to jsem prostě já. Nedokonalá. A takový jsou i moje fotky. Nedokonalý, ale zase jsou z mýho reálnýho nevystajlovanýho života. Řeknu vám to asi takhle, fotka snídaně, kde na stole leží nejnovější vydání Elle, rtěnka od Yves Saint Laurenta, kafe s perfektním latte artem, čerstvý kytky a miska s něčím, co vypadá jako sypání pro vrabce, je fajn. Ale co vypovídá o dotyčném člověku? Že se maluje už před snídaní? Že dbá na zdravej životní styl? Že před snídaní chodí na trhy kupovat květiny a ke všemu navštěvuje kurz latte artu? A co když nic z toho není pravda? Poznáte to? Jenže když si vyfotím snídani já, tak to bude na zapatlanym stole od večeře, s kafem, na kterém jsem se sice poukoušela napáchat latte art, ale protože jsem samouk, vypadá to spíš jako mrak a každej si musí domyslet, jestli to má být zvíře, srdce, dinosaurus nebo kytka. Když jsme u tý kytky, tu já na stole mít nebudu, protože když už si nějakou koupím, zapomenu ji v předsíni a do vody se dostane až druhej den, polouschlá, takže na ní už není moc co fotit. To nejnovější vydání Elle asi nebude problém, ale vzhledem k tomu, že jsem se čtením časopisů zhruba půl roku pozadu, je pravděpodobnější, že na stole najdete všechny časopisy za tohle období, tudíž se na stůl vlastně už nic jinýho nevejde. A v mojí misce uvidíte akorát tak nakrájenej banán, na něm nakydlý tři lžíce jogurtu a rozsypaný kešu. To je vrchol mýho aranžérskýho umění. Ale zase si u téhle fotky budete jistí, že je skutečná. Protože kdo by fotil na Instagram takovou patlanici a ještě s flekama na stole, že jo?
Mívám depky i z toho, že se snažím dodržovat zdravej životní styl a moc mi to nejde. Každý ráno vstávám s tím, že budu jíst zdravě a hodně cvičit. Jenže jak toho docílit, když jsem byla dvacet osm let zvyklá nedělat vůbec nic a jíst jenom to, co mi chutná? Mám za sebou desítky diet. Při některých jsem jedla tři rajčata a tři jablka denně, při jiných jenom pila polívky, pak jsem nejedla nic s lepkem. A světe div se, vždycky jsem zhubla. Na pár týdnů, bohužel. Naposledy zmizelo rovných třiadvacet kilo. Jenže za poslední dva roky jsem zas deset nabrala. Sice nejsem na svý původní, děsivý váze blížící se naprosto nesmyslným hodnotám, ale taky už to není těch původních padesát a něco, na který jsem zhubla. Ty my ale vydržely jenom tři týdny. Navíc mi všichni říkali, že vypadám, jak když jsem se právě vrátila z koncentráku. Takže nic.
Ale postupem času mi tak nějak došlo, že nezáleží na tom, kolik kilo mám a jestli jsem hubená nebo ne. Hubenejch holek je na světě stovky tisíc a nemyslím si, že by všechny žily lepší život než já, nebo byly dokonalejší. Diety jsou nesmysl. Zpomalují metabolismus a jediný, co jimi dokážeme, je, že budeme nešťastný, hladový, podrážděný a naštvaný na celej svět a hlavně samy na sebe – že nejsme tak dokonalý, jako ty holky z časopisů, Instagramů a Facebooků. Ale je to nutný? Pro mě ne. Pro mě má už prioritu něco úplně jinýho. Najíždím na zdravej životní styl z jinýho důvodu – abych se cítila líp. Abych si něco dokázala. Abych byla zdravější a spokojenější. Pokud chci v životě něčeho dosáhnout, je nutný začít u sebe. Úplně od základu a to je, jak žiju. Už šestý týden se vážně snažím jíst zdravěji a víc cvičit. Ráno vstanu a jezdím čtyřicet pět minut na rotopedu. Ke snídani si dám ovesný vločky s banánem, oříškama a jogurtem, nebo žitnej chleba s řepou a kozím sýrem nebo avokádem. A cappuccino. Toho se prostě nevzdám. Ani nechci. K obědu si dávám zkrátka to, na co mám chuť, ale nikdy to není nic sladkýho nebo smaženýho. A večer? Salátuju. Saláty miluju. S rukolou, parmskou šunkou, mozzarelou, olivama a balsamikem. Nebo taky s kozím sýrem a řepou. Nebo grilovaným kuřecím masem a parmezánem. Nesvačím. Ne proto, že bych nechtěla, ale prostě nemám hlad. Občas mě až večer honí mlsná. Tak si dám pár lžiček zmrzliny nebo dvě tři kostičky čokolády. A nestydím se za to. Nestydím se ani za to, že si dám tak třikrát do týdne pár skleniček vína. Ani toho se totiž nechystám vzdát. Chci z toho života něco mít. Co se ale snažím dodržovat, je, že kromě rotopedu, na kterém jezdím aspoň třikrát čtyřikrát týdně, ještě třikrát týdně posiluju s Jillian Michaels (znáte ji?). Je to fajn, protože cvičení zabere jenom dvacet pět minut a přitom dostanu pořádně do těla.
Nevážím se. Nikdy. Už přes rok. Ale na oblečení je poznat, že se něco děje. Můj pásek ukazuje o dírku a něco míň než před dvěma měsíci. Jde to pomalu, ale jde to. Mým cílem není zhubnout, ale žít zdravěji a cvičit, protože pak se cítím mnohem, mnohem líp a taky nejsem tak unavená. A jestli nějaký to kilo shodím, bude to spíš bonus.
Děsivě nedokonalá jsem ve spoustě věcí. Například i v tom, co dělám. Kdo by chtěl být novinářkou společenskýho týdeníku? Jo, Elle, Marie Claire, Marianne… To byl vždycky můj sen. Psát do časopisu fejetony nebo krátký povídky, články o kosmetice, zdraví, dělat rozhovory… No, osud tomu chtěl jinak. Ne že by mě moje práce nebavila, baví, protože píšu, ale to, co chci skutečně psát, jsou moje blogy. Ale kdybych si přeci jenom mohla vybrat, budu mít blog a zároveň budu šéfredaktorkou měsíčníku pro ženy a v něm budu mít svoji speciální rubriku. Ale jsem realistka. To se nejspíš nikdy nestane. To bych se podle svého stupně měření kariérního úspěchu dostala na příčku dokonalá a o tom se mi nezdá ani ve snech.
Z čeho mám ale největší depky? Jak šíleně nedokonalá jsem ve vztahu se svým klukem. Musí snášet moje občasný výlevy, při kterých házím polštářema, peřinou, pantoflema, prostě čímkoliv, o čem vím, že nezpůsobí moc velkou škodu. Ještě horší je, že vždycky přicházejí úplně nečekaně. Třeba když mám hlad. Stačí jedna maličkost a vybuchnu. Otočí se mi nálada o sto osmdesát stupňů a zbytek dne se mnou nehne ani stádo volů. Poznamenávám, že jsem beran, takže prostě tvrdohlavá. Něco si usmyslím a tak to prostě je. I když to tedy není pravda, ale mám dost bujnou fantazii a dokážu číst myšlenky, že jo. Takže občas víkend strávím s knížkou v posteli a odmítám jíst, pít, jít ven, jenom abych potrestala sebe i svýho kluka. Za co, ptáte se? Tak to většinou nevím ani já sama. Prostě to tak je. Možná bych se měla zeptat psychologa nebo psychiatra, ale ti berou za hodinu konzultace nesmyslný peníze. Ty dám radši za oblečení nebo knížky.
Existujte ještě spoustu věcí, ve kterých jsem neskutečně nedokonalá, ale uklidňuje mě pomyšlení, že v tom třeba nejsem sama. I když o mě Petr tvrdí, že takovou ženskou fakt ještě neviděl (to říká hlavně ve chvílích, kdy trucuju a nedokážu mu říct proč), nemyslím si, že by nás neexistovalo víc. Svět není dokonalej a lidi už vůbec ne. Každý máme nějaký chyby a zjistila jsem, že když si je začneme uvědomovat, můžeme s nimi i něco dělat.
Já mám svoje depkózní stavy popsaný v deníku nějak takhle:
Depka č. 1: Jsem k ničemu, kariéra nulová a za deset let budu přesně tam, kde jsem teď.
Řešení č. 1: Píšu přeci každej den blog a web. Věnuju se tudíž něčemu, co mě baví a naplňuje a to je SUPER! Stačí si to v tu chvíli jenom uvědomit. Nebo si to napsat a pak si to číst pořád dokola, dokud mě depka nepřejde. Kolik lidí je takových, že po práci přijdou domů, uvaří, uklidí a zasednou k televizi a pro sebe už nic nedělají… To já nedělám. Neuklízím (jo, z toho vlastně taky občas depkovatím), většinou ani nevařím a televizi mám spíš jako kulisu. Já radši píšu! A to je (aspoň pro mě) bod k dobru. Ale nemusíte psát, stačí věnovat po práci čas tomu, co vás baví a naplňuje, ať je to vyšívání, malování, jóga nebo cokoliv jinýho.
Depka č. 2: Zase jsem sežrala nakládanej hermelín.
Řešení č. 2: Ten se se zdravým životním stylem moc neslučuje. Ale co. Copak ho jím každej den? Ne. Tak co. Jinak jím přeci zdravě a dokonce posledních pár týdnů i čtyřikrát týdně cvičím a když občas nějaký to cvičení vynechám, taky se nic neděje. Nejde přeci o jeden den, kdy se něco nepovedlo, jde o celý život. A jedno nezdravý jídlo nebo vynechaný cvičení mě nemůže nijak rozhodit. To je jako s učením. Když se budeme tři měsíce učit na státnice a jednou nebo dvakrát týdně se na to tak trochu vykašlem, neznamená to, že neuspějeme. Jde přeci o celé tři měsíce, ne o těch pár dní, který jsme odflákli.
Depka č. 3: Zase mám depku, protože jsme nešli tam, kam jsme měli původně v plánu jít. Anebo ji mám z naprosto nejasnýho důvodu. Prostě tady je a já to cítím.
Řešení č. 3:
-
pustit si horor (Miluju horory, když mám depku. Vždycky tak zjistím, že je přeci horší, když mě honí chlap s motorovou pilou, než že nejdu na výstavu do Rudolfina. A co na tom, že ten horor není skutečnej, vždyť to jako realita vypadá a je mnohem děsivější než ta moje)
dát si něco dobrýho (A rozhodně ne zdravýho. Nejlíp zmrzlinu nebo kus dobrýho sýra, třeba toho nakládanýho hermelínu. A ještě lepší je to sníst všechno.)
něco si koupit (U mě zabírá knížka nebo nějaká kosmetika.)
zapřemýšlet nad tím, jestli je fakt nutný trucovat dalších pár hodin, než stejně dojdu k názoru, že to fakt nemá cenu a že se chovám jako malej rozmazlenej spratek
něčím hodit (hlavně ať je to měkký, protože pak si budu vyčítat, že jsem něco rozbila)
A co je na tý mý nedokonalosti a depkóznosti nejlepší? Že slavím každej den, kdy se necítím k ničemu, neužitečná, tlustá a kdy nemám depku. A to je většinu dnů v měsíci, takže vlastně vůbec o nic nejde. Jsem dokonale nedokonalá, a vlastně mě to baví. Já si na ten vystajlovanej život stejně nijak zvlášť nepotrpím.
********
Více článků najdete na mém blogu: www.businesscoffee.cz
