Máme své cíle. Své sny. Své výzvy. Své vize. Své/á ideální vysněné/á já. A svou promyšlenou úžasnou budoucnost. Co když ale ten nejlepší a ideální život žijeme právě teď?
Položit si takovou otázku neznamená hodit všechny své cíle, sny a vize za hlavu. Mají svou vysokou cenu. Znamená to jen vyzkoušet, zda je najednou neuvidíme v jiném světle. Zda jsou opravdu tak lákavé. Zda jsou to opravdu ty, jimž chceme věnovat úsilí. Nebo by měly vypadat jinak.
Znejisťující otázky
Často se sami sebe ptáme: Co chci? Jaké k tomu mám zdroje? Jak se k tomu, co chci, můžu dostat? A co pro to skutečně udělám (jakou akci podniknu)? A zase od začátku, protože cíle i jejich podmínky jsou v pohybu, modifikují se, nejsou stabilní, my sami se měníme.
Klademe si otázky, protože otázky přinášejí do života znejistění. A toto vyšinutí z jistoty a komfortu přináší obohacující možnost najít pro sebe něco nového.
Vidět to dobré už teď
Můžeme si klást otázky na první dobrou, jak jsme zvyklí a jak je běžné. Třeba co chci, výhledově, v budoucnu, a jak se k tomu dostanu.
Nebo dát prostor také těm méně tradičním: Co když svůj ideální život žijete právě teď? Jak váš současný ideální život vypadá? Takové otázky mohou proměnit perspektivu a s jejich pomocí je možné se učit vidět ve svém vlastním životě to dobré, co už v něm je právě teď.
Podobně znejisťující otázku jsem četla v jedné knize o sebekoučování. Stála vedle otázky, které mají lidé celkem běžně plnou hlavu: Co chci od života? Ta druhá, měně tradiční otázka, zněla: Co chce život ode mne? Namísto „co chci“, se také nabízí položit si otázku „co mám“ nebo „co dostávám“.
Co když…
Ale vraťme se k otázce „co když…?“, která má nespočet variant. Třeba: Co když žádné chyby neexistují? (Místo otázky „Jakou jsem udělala chybu a proč?“.) Co když je chyba jen slovo. Nazvěte konkrétní událost jinak – zkušenost, výzva, dobrodružství, rebélie, test, punkový přístup… Jaká chyba?
Různé otázky „co když…?“ je možné na sobě zkoušet. Vyzkoušet, jaké to je pokládat si trochu jiné otázky a dávat událostem trochu jiná jména nebo nálepky. A pozorovat, co se pak děje jinak, než jste zvyklí.
Vykašlat se na zvyk
„Zvyk je železná košila,“ tvrdí známé přísloví; ochraňuje, ale také svírá a brání v rozletu. Podle zvyku čteme svět kolem nás i sami sebe nebo sami v sobě. Ale nemusíme, když se rozhodneme.
Když se vykašleme na zvyk, zřejmě ztratíme pár jistot, ale něco cenného zase získáme. Třeba se vynoří nové a nečekané otázky, které nám pomohou dostat se v životě hlouběji a dál.
