Ve svém okolí mám mnoho silných žen. A zjišťuji, že čím silnější ty ženy jsou, tím složitější mají životní osudy. Každá se s tím, co má na bedrech naloženo, pere trochu jinak a každou z nich bezmezně obdivuji. Mnoho z nich mě doslova inspiruje tím, jak se s nepříznivým osudem dokážou porvat. Dobře vím, že proti některým z nich je můj příběh procházka růžovou zahradou a hluboce před nimi smekám. A právě to mě přivádí k otázce, proč se některé věci dějí a proč lidem, kteří si to vlastně vůbec nezaslouží.
Co nám chce život říct?
I já mám za sebou hodně těžké období. Zpočátku jsem si i já kolem dokola kladla otázku, proč zrovna já, proč moje děti, proč můj táta. Byla jsem plná sebelítosti, bolesti, strachu. Ale čím hůř mi bylo, tím motivovanější jsem byla k tomu z bludného kruhu vyskočit. A když jsem se konečně poprvé dokázala na svou situaci podívat jinak, napadlo mě tohle.
Nejspíš proto, že mě život, osud, Vesmír, Bůh – říkejme tomu jakkoliv – chce přimět k výkonu, ke kterému bych se jinak nevybičovala. Chce mě poňouknout k tomu, abych v sobě našla svou vnitřní sílu. Abych vzburcovala svůj potenciál a postavila se k životu čelem.
Když jsem se zamyslela, napadlo mě že…
…mám nejspíš nějaké poslání, ke kterému potřebuju dosud neobjevenou hnací sílu a sebevědomí. Nevěděla jsem jaké, ale věřila jsem, že jednou na to přijdu. A moje zvědavost mě hnala kupředu.
Dnes už bezpečně vím, že to tak bylo. Musela jsem si svou trnitou cestou projít a někdy se o trny až do krve popíchat, abych si urovnala svůj vlastní život a naučila převzít odpovědnost do svých rukou, nastavit si hranice, porvat se o to, co změnit můžu, ale přijmout a nechat plavat to, co změnit nemůžu.
A taky abych se naučila přijmout a mít ráda sama sebe a skrze to v sobě našla sílu pomáhat druhým, rozumět jim, dodávat jim odvahu, podporovat je, koučovat a psát tenhle blog.
Univerzální návod sice neexistuje, ale ráda bych se s vámi podělila o to, co pomáhalo mně. Nikdy totiž není na škodu inspirovat se a zkusit vyzkoušet to, co pomohlo druhým.
Objevte svou vnitřní sílu a darujte si radost!
Každá z vás, která jste osudem zkoušena, v sobě máte ukrytou obrovskou sílu a jen těžko byste se o ní dozvěděla, pokud byste měla “normální” život. Zní to zvláštně, ale myslím, že ve své situaci si můžu dovolit to říct.
Protože i já, kdybych si neodžila to, co mám za sebou, žila bych ve svém strachu z průměrnosti. Skrývala bych se ustrašeně ve své ulitě před dary všedního života a krásami světa.
Stačí otevřít srdce a zahodit strach
Žila bych si dál svůj černobílý život a nevážila si maličkostí, které ho činí neobyčejně barevným a nádherným. Svázána míněním o sobě samé a strachem z toho, co si o mně myslí okolí, bych se okrádala o ty největší dary, které mi život nabízí a taky bych nikdy nepoznala opravdovou svobodu.
A čím hlubší bylo dno, na kterém jsem se ještě nedávno nacházela, tím nádhernější jsou dnes ty chvíle, kdy se můžu zhluboka nadechnout a prožít krásu světa na vlastní kůži. Baví mě žít naplno.
Jste úžasné, jen o tom možná ještě nevíte
Milé ženy, vy, které vychováváte nemocné a hendikepované děti, bojujete s vážnou nemocí, přišly jste o své blízké, procházíte těžkými rozchody, rozvody, trápíte se s výchovou dětí, které leckdy končí tam, kde by si nikdo z nás nepřál.
Vy, kdo jste ve vztazích, které vás ničí, táhnou vás dolů a brání tomu, abyste kvetly a radovaly se ze života. Vy, které jste v zajetí tlaku na výkon, které máte v hlavě věčného vnitřního kritika, který vás neustále nechá o sobě pochybovat, kárá vás a říká vám, jak jste neschopné, průměrné, nebo dokonce podprůměrné.
Vy všechny, které máte na bedrech výchovu kupy dětí, už roky jste ubíjeny každodenní rutinou, usínáte u Večerníčku a denně lítáte od plenek k plotně, od plotny ze školky a …vždyť to znáte.
Vy, které trpíte úzkostmi, jste paralyzované strachem a v hlavě si představujete hororové scénáře své situace. Vy, které se obětujete a pečujete o všechny, jen ne o sebe. Vy, které neumíte říct druhým ne a vaše okolí toho zneužívá a mnohé další, s nimiž se život nemazlí.
Zastavte se na chvilku
Zastavte se, aniž byste se za tu chvíli pro sebe obvinily z nicnedělání a zkuste se samy sebe zeptat, co vám život chce říct. Co vás má vaše tíživá situace naučit. Kterou vaší schopnost, kterou v sobě nevědomě potlačujete, vám chce ukázat?
A pokud vás už něco, byť jen nepatrného naučila, přijměte to, připusťte si to a pochvalte se za to. Může to bý opravdu cokoliv malého i velkého, například trpělivost, přijetí změny, odpuštění, nebo třeba i pláč, který si mnohé ženy upírají jen proto, že v dětství slýchaly či u svých blízkých vídaly, že žena musí všechno vydržet a ještě u toho ani nesmí bulet.
Zpátky do dětství
A hlavně, zkuste si PRO SEBE něco přát. Klidně něco malého, i nereálného. Vraťte se do doby, kdy jste byly malé holčičky a přejte si, aby vás máma objala, táta pochválil, i když už vaši rodiče možná ani nežijí. Přejte si mrkací pannu s dlouhými vlasy, která v době našeho dětství nebyla k sehnání a nikdy jste jí nedostaly.
Přejte si tančit uprostřed neposekané louky s pampeliškovým věnečkem na hlavě. Přejte si mít koťátko, ke kterému byste se přitulily, nebo najít v trávě čtyřístek. Anebo si přejte, aby se vaše těžká situace změnila v bílé pírko, které můžete, kdykoliv budete chtít, odfouknout.
Stačí jedno malé přání denně
Přejte si pro sebe cokoliv chcete a co vás jako první napadne. A když vás nic, co byste si mohly přát, nenapadne, nelynčujte se za to a buďte k sobě laskavé. Možná bude chvíli trvat, než se to naučíte, protože jste zvyklé si přát něco pro druhé, ale pro sebe ne.
A až vám to půjde, přejte si něco pro sebe každý den, kdykoliv vás to napadne, nebo si na to vyhraďte pravidelnou chvilku. Já si někdy přeju před spaním, ale téměř pravidelně si své tužby přehrávám ve sprše, se zavřenýma očima, jako film. Je to jen můj tajný film, jehož jsem režisérkou i protagonistkou.
Posviťte si na svou cestu ven
Jen když se naučíte myslet aspoň trošku samy na sebe, můžete najít cestu ven. Tohle zastavení a každodenní přání nemá být klíčem k tom, jak svou situaci vyřešit. Ale je to jeden z malých krůčků na cestě ven.
Vnese do vašeho života alespoň malinkaté, slabounké světélko, malý plamínek, který bude hořet jen pro vás a když budete chtít a budete si to moc přát, postupně se může rozhořet naplno tak, že vám vaše situace už nebude připadat tolik tíživá.
Rozhodně ne v těch několika málo vteřinách nebo minutách, které samy sobě dopřejete a kdy budete myslet jen samy na sebe. A nebojte se, nejste sobecké. Tenhle hloupý předsudek, že když myslíte na sebe, jste sobecké, vám možná někdo vtloukl do hlavy, když jste ještě byla malá děvčátka. Ale sobectví vypadá úplně jinak, věřte mi.
Užijte si každou chvilku, kterou máte jen pro sebe
Naopak, pokud si na sebe denně aspoň chvilku najdete, měly byste dostat zlatou medaili za statečnost. Každá z vás totiž stojí za to, aby tu bylo něco jen pro vás. A s každým malinkatým krůčkem, který vás povede k sobě, do vašeho nitra, se bude vaše situace zlepšovat, protože je jen tak těžká, jak těžkou ji vidíte vy samy.
A možná, že při těch chvilkách, které si věnujete, přijdete i na řešení, které vás vyvede z té vaší sra*ky ven. Důležité je si připustit, že to nikdy není jednoduchá a přímá cesta, ale když se na ní vydáte a vydržíte, to, co je na jejím konci, opravdu stojí za to. Pod to se klidně podepíšu.
Přeji vám všem hodně štěstí na vašich životních cestách!
(Zdroj obrázku: Pixabay)
