1. část příběhu naleznete zde
2. část příběhu naleznete zde
3. část příběhu naleznete zde
To mě zarazilo. Netrpělivě jsem se dívala před sebe a čekala, až Květina sní své jídlo. Uvažovala jsem, co se to se mnou vlastně stalo a kde jsem. Z přemýšlení mě vytrhla věta, kterou řekla Květina: „Tak, můžeme jít.“ Všimla jsem si, že už dojedla. Malátně jsem tedy vstala a šla za Květinou. Vyšly jsme z jídelny a daly se úzkou pěšinkou. Okolo nás byly další domečky. Vypadalo to jak v pohádce. Připadala jsem si jako ve snu. Tedy určitě to musí být sen. Normálně jídlo připravuji já. Nestává se mi tak často, abych měla navařeno. Přišly jsme téměř na konec vesničky. Před námi byla dřevěná chaloupka. Na ní byla číslice 13. To se mi tedy nelíbilo. Nemám ráda 13. Říká se, že přináší neštěstí. Nic jsem ale neříkala. Květina otevřela dveře a vešly jsme do malé místnůstky. První, na čem spočinul můj pohled, byla postel. Dál tu byl malý stoleček a u něho dvě židle. Jedna polička a nějaká malá skříňka. „Odpočiň si a já se pak za tebou zastavím.“ řekla Květina a odešla. Když zavřela dveře, najednou se mi chtělo spát. Ucítila jsem velkou únavu a každý kousek těla mě bolel. Lehla jsem si na postel, přikryla se a okamžitě usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudilo mě štěbetání ptáčků. Slastně jsem se protáhla v posteli a užívala jsem si, že můžu ležet a nikdo po mně nic nechce. Očima jsem bloumala po stropě a viděla praskliny, které byly na dřevě. Pomalu jsem se odkryla a vstala. Přišla jsem k oknu a dívala se ven. Bylo vidět jen stromy. Vzduch voněl přírodou a všude byl naprostý klid. Bylo slyšet jen ptáky a ševelení stromů. Všimla jsem si, že sluníčko pomalu vystupuje na oblohu. Najednou slyším klepání. „Dále,“ říkám a otáčím se ke dveřím. Vstupuje Květina. „Dobré ráno,“ říká a usmívá se. „Dobré ráno,“ odpovídám. „Tak co, odpočinula jsi si?“ říká Květina. „Ano, bylo to skvělé. Úžasně jsem se vyspala.“ odpovídám. „Tak vidíš a ani nevadilo, že spíš ve 13. Že jo.“ řekla Květina. „Nevadilo,“ řekla jsem a pak jsem si uvědomila, že jsem jí o 13 nic neříkala. Jak to mohla vědět? Asi je to tak velká pověra, že ji znají i tady. No nic. Květina zase znovu otevírá dveře a zve mě na jídlo. Tomu se nedá odolat.
Jdeme zase do velké budovy. „Této budově se říká Místo setkávání,“ vysvětluje Květina. V Místě setkávání je teď daleko rušněji, než včera. Je zde opravdu hodně dětí a všechny spokojeně sedí u stolu a jí. Zase jsme si vzaly talíře a vybraly jídlo. Všechno krásně vonělo. Sedly jsme si do nejvzdálenějšího koutu místnosti. Květina se pomalu dala do jídla. Nedalo mi to a musela jsem se jí zeptat: „ Tak kde to vlastně jsem? Kde máte rodiče? Jak se to tady jmenuje? A kdo vlastně připravil to jídlo? Vždyť jste tu samé děti?“ „A není těch otázek nějak hodně? Všechno má svůj čas.“ odpověděla Květina. „Ale vždyť si mi říkala, že mi to všechno řekneš. A já to opravdu chci vědět. Já to potřebuji vědět. Navíc, čas rozhodně tedy nemám. Musím toho ještě hodně stihnout.“ odpověděla jsem značně podrážděná. Květina, jako by ani neslyšela co jsem říkala, se mi zeptala: „Jak ti chutná jídlo?“ To mě dost zarazilo. Proč se vyhýbá odpovědi? Ale jak jsem si začala uvědomovat, co jí vlastně odpovím na její otázku, tak zjistila jsem, že se začínám pomalu uklidňovat. No jo, jak mi chutná to jídlo? A začala jsem zjišťovat, jak mi opravdu chutná. Musela jsme konstatovat, že je opravdu moc dobré. Nakonec jsem odpověděla: „Je opravdu dobré. A co je to vlastně za zvláštní ovoce? A kde roste? Ještě nikdy jsem takový druh ovoce neviděla.“ „To je zdejší ovoce. Roste kousek odtud. Pokud budeš chtít, můžeme se na něj pak jít podívat. Zatím si ho vychutnej.“ řekla zase Květina. Protože jsem viděla, že Květina jí zase pomalu (to určitě dělala schválně), tak jsem si začala vychutnávat sousto, které jsem měla v ústech. Ale moc mi to nešlo. Měla jsem neodolatelné nutkání sousto ihned polknout. Tak jsem to zkusila znovu, ale výsledek byl dost podobný. Tak tohle mi vůbec nejde. To taky není nic pro vytíženou matku, která potřebuje mít vše rychle hotové.
Květina, asi když viděla jak se tím trápím, začala najednou povídat:
pokračování příště
