Jednou ráno, když jsem šla do práce, tak jsem měla hrozně špatné pocity. Už jsem z toho dokonce začínala být i trochu naštvaná. Takové to ráno, kdy kytky smrdí a ptáci řvou. Jako bych ten den potkávala jen divné lidi, jako by všude byla špína, jako by bylo všechno špatně.
A pak si říkám, proč na to koukám takto? Je fakt, že poté, co se firma přestěhovala, tak je cesta do práce taková nepříjemná, taková divná. Není to tak snadné, jako na minulém místě. To byla paráda. Ale to je pryč.
Tak co s tím?
„Přece si to fakt nebudu dělat blbý???“
Je to přece o mém přístupu, uvědomila jsem si. Takže, jestli je mi to nepříjemné, dělám si to sama.
Znáte tyto pocity i Vy? Někdy ani nedokážeme pojmenovat to, co nám vadí, ale prostě nám to vadí. A někdy se to i stupňuje, že to pak ani nemusí být k vydržení. Do této fáze jsem se rozhodně dostat nechtěla.
Tak co s tím?
Musela jsem si toho mamuta napřed rozkouskovat, protože hned mě nic nenapadlo.
Napřed jsem vytáhla z rukávu vděčnosti. Ty okamžitě změní úhel pohledu a také to okamžitě zabralo. Stačilo si říct, že:
Jsem vděčná za to, že se projdu.
Že je ráno málo aut, takže dýchám lepší ovzduší a
že jsem vděčná, že každý den v práci mě posunuje k mým velkým cílům – o čemž jsem bytostně přesvědčená.
Že je ráno málo aut, takže dýchám lepší ovzduší a
že jsem vděčná, že každý den v práci mě posunuje k mým velkým cílům – o čemž jsem bytostně přesvědčená.
Nálada se mi okamžitě zlepšila. Div jsem se nerozesmála, jak to bylo snadné. 🙂 Květiny najednou začaly více vonět – jak se říká, najednou bylo kolem více barev a ptáčci, kteří zpívali v únorovém ránu mi připomněli, že bude za chvíli krásné jaro a zase bude svět o dost hezčí. 🙂 Vždyť i za ně můžu být vděčná, kolik ptáčků zpívá v zimě?
Všechno se začalo měnit. A tak co dál? Co dál můžu udělat proto, abych měla krásné ráno a nechodilo se mi do práce špatně? Chtěla jsem trochu víc, než jen změnu úhlu pohledu.
Chce to ještě něco víc
Přemýšlela jsem, čím si můžu cestu zkrátit, protože i když to není daleko, někdy mi cesta daleká přijde. Tak jsem zavzpomínala, kdy mi cesta utíká:
-
Když telefonuji.
Když myslím na své cíle a poslouchám hudbu.
Když si koupím snídani.
Když si plánuji den.
A tak to dělám a střídám to. 🙂 Zní to jako maličkost, že? 🙂 A přesto to, že jsem se „zastavila“, abych vymyslela, co mám dělat dál, aby se můj život zase o kus zlepšil, mě posunulo. Přece nechci prožívat špatná rána. 🙂
Udělejte totéž, jestli cítíte, že je něco prostě blbý. Co to je? A co s tím? Hlavně se ZASTAVTE!!!! Všechno se musí vymyslet a často to nejde hned. Mozek také někdy nedokáže navázat na to, co již vymyslel a někdy začíná pořád dokola a od začátku. Tak si to, co potřebujete vyřešit, napište.
Udělejte cokoliv, co Vás posune. Je to na Vás, jestli to bude dál špatné a nebo ne. 🙂 Vše je o nás. 🙂 Dělejte si to proto krásný!
A jestli máte také podobnou zkušenost, jak jste si cíleně posunuli život, budu ráda, když mi to napíšete. 🙂
Vaše Lenka
