Já vím, že jsem vystudovala vysokou školu. Ale co bylo není. Čas ukáže své. Já jsem porodila dvě zdravé děti, jiná žena by tomu neobětovala asi tolik co já. Dětem bylo necelých 5 a necelé 3 roky a čekal mě rozvod. Na děti jsem sama. A přišlo moje velké rozhodnutí. Já ten život tak nějak stíhám. Získat invalidní důchod také nebylo jednoduché. Ale přesto jsem si musela něco najít. Aby mi bylo veseleji a život lépe ubíhal. Při studiu vysoké školy jsem nosila letáčky. Letáčky se u nás ve městě nosily dál. Nikoho jsem neznala. A tehdy jako učený člověk jsem firmu na roznos oslovila emailem. Asi za tři měsíce mi zavolali, že přišel čas a že někoho potřebují. Tak jsem začala jezdit s letáčky i já. Má to zodpovědnost – někteří lidé si dokážou stěžovat, nedostanou-li leták v čas. Ale to spíše platí na kolegu. Já jsem poctivá.
Asi před dvěma měsíci jsem přišla do obchodu, kde prodává známá. A ihned mi položila otázku. Potřebujeme brigádníka, aby oslovoval lidi ve městě, vzala bys to – asi na tři měsíce. Tento týden mi přišla krásná žlutá bundička, tak se hned pochlubím. A životní poslání je naplněno. Už si nepřipadám zbytečná, ale veselá v krásné sluníčkové bundičce. “Teploučké bundičce”.
