Byla jednou jedna Duše. A ta zapomněla, kým je a jaké je její poslání. Žila podle představ druhých. Ztratila se na cestě. Vesmír k ní vysílal znamení, aby to konečně pochopila. Ona jich ale nedbala.
Stále dokola je přehlížela a opakovala pořád ty samé chyby. Proto musela do jejího života vstoupit jiná Duše, aby jí pomohla si plně uvědomit, kdo je a kterou cestou má jít. Bolelo to. Moc to bolelo. Ta bolest však byla nezbytná.
Naše Duše měla dlouhodobě obrovský, zničující strach z bývalého partnera. Strach a úzkosti ovlivňovaly každou minutu jejího života. A proto se rozhodla to jednou pro vždy změnit.
Věšina lidí se nechá strachem ovládat a bolest raději zamkne dosvého nitra na tisíc západů a klíč zahodí. Připadá jim to bezpečnější. Této odvážné Duši však ne.
Začala hledat pomoc, protože tušila, že sama se zbavit strachu nedokáže. Toto rozhodnutí bylo prvním důležitým krokem na její cestě k sobě a k odpuštění.
Miluji tě?! To snad ne!
Terapie byla náročná. Musela v sobě otevřít mnoho temných, do podvědomí uzavřených zákoutí. Byla na to připravena, proto to šlo docela hladce. Až do chvíle, než ji terapeutka pobídla, aby si představila partnera, kterého se tolik bála a opakovala mu: “Miluji tě. Přijímám, že tě miluji.”
Místo slov vyšel z jejích úst smích. Jak má říct “Miluji tě” někomu, kdo jí vědomě ničí život? Někomu, kdo jí mnohokrát zopakoval větu: “Zničím tě. Budeš litovat, že jsi ode mně odešla,” a své hrozby pak také postupně naplnil?!
Po chvíli ji smích přešel. Nedokázala to ani vyslovit. I když moc chtěla, slova zůstávala v krku. A to i přes to, že si myslela, že už mu dávno odpustila.
Tohle ji však přesvědčilo, že sice toužila odpustit, snažila se, ale skutečné odpuštění to nebylo. Ačkoliv nakonec k němu přeci jen došla.
Odpuštění jako proces
Nutno říct, že cesta k němu byla hodně dlouhá. A aby mohla odpustit, potřebovala si nejdřív mnohé uvědomit. A také se naučit začít si věřit, postavit se na vlastní nohy a především převzít zodpovědnost za svůj život.
Nebylo to jednoduché, ale na začátku její nelehké cesty bylo rozhodnutí, odhodlání a vnitřní síla, kterou si dovolila ukázat a využít.
Že to nebude jednoduché, věděla od samého začátku. Ale byla si jistá tím, že všechno je tak, jak má být. A také tušila, že jakmile touto svou novou cestu vydá, všechno se změní. A tak se také stalo.
A co že si to nově poučená Duše vlastně uvědomila?
Třeba to, že všichni jsme Duše, žijící ve společenství jiných Duší. A ve své ryzí podstatě nikdo z nás není lepší, ani horší. A nikdo není ničí oběť.
Jen máme každý svou cestu a vstupujeme si navzájem do života, abychom se od sebe něco naučili, připomínali si, kým jsme a jaké máme na světě poslání.
A když to naše Duše není schopná pochopit a učit se skrze dobro, nutně musí přijít zlo. To totiž nejlépe kontrastuje s tím, co si potřebujeme uvědomit. Proto se nezlobme na Duše, které nám ublížily. Dělají to pro naše nejvyšší dobro.
Vesmírné zákony lásky
A tak, když naše poučená Duše tenhle vesmírný zákon pochopila, mohla konečně dojít odpuštění a uzavřít tak jednu svou životní kapitolu se slovy:
“Ty, Duše, která jsi převzala roli mého učitele, děkuji ti. Díky tobě jsem našla svou identitu i cestu k opravdovému odpuštění, neomezené zdroje své síly, lásku a hojnost. To vše v plném rozsahu přijímám do svého života.
Odpouštím ti, avšak nezapomínám. Právě díky bolesti, která můj proces osobního růstu provázela, už nikdy stejné chyby nezopakuji.
A proto se s tebou dnes, milá Duše, s přáním všeho dobrého mohu rozloučit a propustit tě ze svého života. Cítím nepopsatelnou úlevu a vím, že je oboustranná.
S láskou tvá Duše, která skrze své rány konečně pochopila vše, co pochopit potřebovala.”
Všímejme si Duší, které nám vstupují do života
Když Duši-učitele propustila, začala si náhle všímat, že do jejího života vstupují i jiné Duše, které jí mohou někam posunout. Díky svým nově nabytým zkušenostem už nepotřebovala, aby ji proces učení tolik bolel. A nakonec sama pochopila, že i ona může s láskou učit jiné Duše tomu, co potřebují znát.
Proto se inspirujme z příběhu této této čerstvě poučené Duše. Život každého z nás je výzva. Nechme se vést svým vnitřním hlasem. Věnujme pozornost znamením, která k nám přicházejí. A nezapomínejme, kým jsme.
A pokud se dostaneme tam, kde bude nutné zakoušet bolest, otočme ji ve svůj prospěch. Vždy je dobré se ptát: “Co mi tato situace říká. Co se mám naučit?”
A především se zkusme na sebe i na druhé začít dívat očima lásky.
Odměnou nám budiž obrovská úleva a lepší život.
(zdroj obrázku: Pixabay)
