Naše znepokojení – týkající se jak našeho osobního života, tak krutostí a utrpení v nás i kolem nás – je ukazatelem naší podmíněnosti. Prostřednictvím znepokojení a utrpení chápeme, jak moc jsme svým podmíněním/závislostí oslabováni.
Co s tím většina lidí udělá?
1/ Znepokojení přijmou a žijí s tím, zvyknou si na to a se vším se smíří… Většina lidí má tendence zvyknout si a vše svádět na vnější okolnosti. Namlouvají si, že kdyby věci fungovaly správně, určitě by na tom byli líp. Svádí vše na nespravedlnost světa, na druhé lidi, na prostředí, atd. Přivykne-li však člověk tomu, co ho znepokojuje, znamená to, že jeho mysl otupěla, ztratila cit a je čím dál hloupější a ochablejší.
2/ Pokud si člověk nezvykne na to, co ho znepokojuje, obvykle se pokouší o únik – prostřednictvím návykových látek, alkoholu, vstupem do nějakého politického hnutí či spolku, nebo chodí na fotbal, do sboru, do kostela, či se snaží z toho vypsat, atd.
Obě možnosti jsou však jen útěk… Většina lidí se bojí smrti i života – bojí se o svou rodinu, co řeknou druzí, děsí se ztráty a mnoha dalších věcí.
Kdo chce nějakému faktu porozumět, nesmí od něj utíkat. Ocitnout se tváří v tvář faktu je možné jen v přítomném okamžiku. Pokud si uvědomujete svou podmíněnost/závislost, uvědomujete si i nebezpečí, které z toho vyplývá – brutalita a nenávist. Jedině když svému podmínění věnujete plnou pozornost – v přítomnosti – zjistíte, že jste svobodní od veškeré minulosti, že od vás úplně přirozeně odpadla.
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pixabay
