Názor, který si vytváříme na druhé lidi v našem okolí, má často ospravedlnit náš vlastní odpor ke změnám, řešení problémů, nebo léčení. Odsuzujeme druhé, přičemž se jedná o náš vlastní odpor. Prohlašujeme například tyto věty:
– Beztak by to bylo k ničemu.
– Manžel by tomu stejně nerozuměl.
– Musela bych se celá změnit, musela bych změnit celou svoji osobnost.
– S mým problémem mi stejně nikdo nepomůže.
– U mě je to něco jiného.
– Nechci je obtěžovat.
– Ono se to vyřeší samo.
– To nikdo neudělá.
Nebo vlastní odpor ke změnám maskujeme jinými výmluvami typu “oni”:
– Nemám správného učitele, knihu, pomůcky, prostředí, atd.
– Nechtějí mě uvolnit z práce.
– Nechci, aby mě ovlivňovali.
– Poslouchám pouze svoji doktorku. Počkám, až co řekne doktor.
– Je to jejich vina.
– Nejdřív se musí změnit oni.
– Jakmile budu mít ________, udělám to.
– Oni tomu nerozumí. Ty tomu nerozumíš.
– Nechci jim ublížit.
– Je to proti mé výchově, filozofii, atd.
Zdroj: Louise L. Hay: Miluj svůj život
Foto: Pexels
