Láska jako základní kámen všech pravých vyznání
Existuje spousta vyznání – víry. Která je ta pravá? Která je ta dobrá? Kterou cestou se vydat? Za čí pravdou jít? To jsou otázky které se vyskytují mezi lidmi….
V tom nepřeberném množství tápou a neví kterou cestu si vybrat…..a tak mi dovolte se s vámi podělit o svou pravdu, o svou zkušenost o své cítění, vnímání….. své postupné získávání pravd.
Jako dítě jsem byla vychovávána k víře ŘÍMSKO-KATOLICKÉ…. Kostel je do dneška pro mě místo, kde se cítím dobře, kde na mě dýchá atmosféra, která se těžko popisuje. Už jako dítě jsem se cítila mezi lidmi moc fajn, ráda jsem zpívala…slovo “musím” …už tenkrát jsem se mu snažila vzdorovat. Těšila jsem se v neděli do kostela…. Podávali jsem si tam s lidmi ruce na známku přátelství, zpívalo se tam a bylo mi tam fajn…do chvíle…. než se začalo kázat…co se smí a co bude následovat, když to bude jinak …. Tak nějak jsem se naučila… to nechávat sebou procházet ….naučila jsem se nevnímat výhružky a vztyčený prst.
V době za komunismu, farnosti byly rády za každou ovečku ve svém stádu… Můj první muž nebyl křesťan a tak náš svatební slib se konal jen na radnici…. Prvorozený syn byl pokřtěný v kostele a nikomu nevadilo, že jeho rodiče nebyli sezdáni v kostele. Narodil se několik měsíců před Sametovou revolucí… Dcera se narodila po Sametové revoluci a světě div se… byl problém s jejím křtem. Nový pan farář na mě kladl podmínky, za kterých byl ochoten mi dceru pokřtít. Chtěl, abychom se s manželem vzali v kostele před Bohem…že jedině tak, mi dceru pokřtí. NJN…jenže to narazil…. nestyděla jsem se mu do očí na rovinu říct co si myslím… Dceru mi pokřtili …snad tenkrát mé slova pochopili :o).
Tak trošku jsem na kostel zanevřela… cítila jsem, že mě volá něco jiného…něco co jsem znala, ale nedokázala pojmenovat…. Netlačila jsem na pilu…nechala jsem to být…nechala jsem tomu volný průběh.
Postupem času, kdy jsem si procházela pády na držtičku se mi to neznámé začalo otevírat… VĚCI MEZI NEBEM A ZEMÍ…. Celou mě to pohltilo, protože jsem najednou věděla, že to “něco” je….a nějak se jmenuje. Začal se mi otevírat nový svět, nové vnímání…. To co mi bylo tak povědomé, známé…a kde jsem se cítila doma. V této době jsem měla možnost poznat i další víry a vyznání… které mě oslovovaly… setkala jsem se s lidmi, kteří ve mně zanechali stopy…kteří mi pomohli otevřít oči…..a ukázali možné cesty.
Existuje spousta vír a vyznání a věřte mi, že každá víra, která učí lásce k životu, k lásce ke všem i sobě, k lásce ke všemu co nás v životě potká…že je víra správná…..každé vyznání, které vám dává možnost volby jestli budete věřit tomu co káže nebo ne…každá víra, která vás nechá přemýšlet a nediktuje vám… je pravá. V každé víře je kus pravdy (prosím nepleťte mi sem čertoviny… satanismus… to nejsou víry, které by oplývaly láskou…to je jiná kategorie, i když i tady je kus jejich pravdy).
Vše se vyvíjí…jak jsem psala v začátku o křtu svých dětí…jedno bylo pokřtěno s otevřenou náručí… druhé (kdy už se rodiče nebáli své dítě v kostele pokřtít) mohlo být pokřtěno za jistých podmínek….
Církev se vyvíjí dál.
Moji rodiče si v kostele v roce 1960, přesně na Silvestra – slíbili lásku a že spolu budou v dobrém i zlém….. a tak když jejich zlatá svatba proběhla v římskokatolickém kostele, tak jsme je šli doprovodit (děti a vnoučata), aby před námi a BOHEM svůj slib obnovili…. Byla jsem připravená si zazpívat, užít si atmosféru i kázaní co smím a nesmím… Byla jsem mile překvapená vším, co jsem slyšela…ten farář mi mluvil ze srdce, když mluvil o lásce, parnerství…kázání mělo jiný náboj, než kdysi…
Nemám potřebu svými pravdami se někomu zalíbit, nemám potřebu vás o svým pravdách, které vznikají na základě mých zkušeností přesvědčovat a utvrzovat vás i sebe, že moje pravda je ta PRAVDA PRAVDOUCÍ…. Jen se s vámi dělím. Možná jste ve stavu, ve stádiu, jako kdysi já….že něco vnímáte…něco vám je známé…jen to ještě nedokážete vyjádřit a pojmenovat…
Moje současná víra…. Není v žádné konkrétní církvi, v žádném konkrétním vyznání…. MOJE VÍRA…. JE ŽIVOT….TADY A TEĎ NA ZEMI…které zahrňuje to, že nic se neděje náhodou, …..vše má svůj smyl…který nás posouvá… nejsou to slova, která nedávají smysl… jen některým se možná teď hůře chápou. Já věřím, že moje pohlazení, moje nakopnutí (každému co je třeba)….moje slova…. si najdou přesně toho, kdo je připraven je najít. Kdo je najde dřív, než je schopen je pochopit….ten se na PRAVDIČKY nevrátí…možná časem….ten kdo moje slova už nepotřebuje a je jinde….ten občas nahlídne, aby „zkontroloval“ jak jsem daleko :o).
Děkuju všem kteří mi píší, že se za mě modlí, abych se dala na správnou cestu… cestu víry…. které oni věří. Já věřím, že jsem blíž k Bohu, Universu …snad i víc než oni, protože jsem s Bohem ve spojení každý den… nemusím chodit do chrámu, abych se ze svých hříchů (chyb) vyzpovídala a dostala rozhřešení a v podobě odříkání několika OTČENÁŠŮ a ZDRÁVASMARIÍ….a tím své hříchy ze své duše smyla….já s nimi žiju a učím se z nich. Úleva u mě přichází v době, kdy pochopím, kdy se z chyb poučím. Dřív jsem dokázala říct – MÁM TĚ RÁDA…dnes se nebojím říct….ŽE MILUJU….ŽE MILUJU TEBE, SEBE, VŠE CO MI ŽIVOT PŘINÁŠÍ….ať už je to radost nebo bolest….vše má svůj smysl.
Proč to vlastně všechno píšu?
Protože chci zopakovat pointu…..ŽIVOT JE DAR…a……VÍRA, KTERÁ VE VÁS PROBUDÍ LÁSKU…JE PRAVÁ CESTA PRO VÁS…..
A chci vás požádat….nevěřte prosím ani mým slovům ani jiným …pokud vás tato slova míjejí….věřte tomu, co je vám blízké, známé, povědomé…..pro vaše srdce hřejivé….to je přesně to …kde teď máte být…. kde vaše cesta pokračuje.
PS: Věřím, že ty z vás, které moje písmenka měla oslovit, tak vás oslovila….vy kteří mě znáte a kteří jste se se mnou setkali… u vás věřím, že čtete víc než je zde psáno, že čtete mezi řádky….. a vy kteří nechápete…nechtějte prosím pochopit…někam si odkaz uložte a možná si časem k němu cestu najdete a dočtete se víc, než se vám doteď podařilo přečíst.
Zdroj foto:Pixabay.com
