Byla jsem požádána o ruku a s radostí jsem nabídku k sňatku přijala. Až po několika dnech mi došlo, že svatba neznamená jen kupu zařizování, nový prstýnek na ruce nebo změnu kolonky v občance. Změna se bude týkat i mého příjmení. Toho příjmení, které nosím už třicet let!
Některé ženy hrdě nosí své svobodné jméno i po sňatku. Některé si příjmení ponechají a přidají k němu i to nové – vyvdané. Tyto ženy se nerady vzdávají svého příjmení z různých důvodů. Například mohou pocházet z rodiny, na kterou jsou hrdé. Já k těmto ženám nepatřím. Neznám totiž rodinu, ze které pochází mé příjmení. Moje mamka se vdala, já se narodila a půl roku nato se rozvedla. Otce jsem tak nikdy nepoznala.
S vidinou toho, že mé dosavadní jméno bude brzy minulostí, jsem se zamyslela nad tím, co pro mě vlastně znamená. Zjistila jsem, že nic. Prostě a doslova – nic. Když totiž nosíte jméno po svém otci, kterého jste nikdy nepoznala, co jiného pro vás může znamenat…
Pokud je jméno něco, co nás do jisté míry definuje, vím vůbec, kým jsem, pokud neznám ani svého otce, ani své předky, po kterých jsem jméno podědila?
Doteď jsem sama sebe vnímala jako výsledek krátkého spojení životů dvou lidí, z nichž jednoho jsem ani neznala. Taková polovičatá existence..
Najednou jsem začala vidět svatbu v úplně novém světle, a to jako obrovsky významný a hluboký přechodový rituál v mém životě. Vnímám svoji svatbu, a s tím spojenou možnost změny jména, jako důležitý a vítaný milník. Vidím počátek svého nového já. Znovuzrození. Od té doby totiž již budu znát muže, jehož příjmení nosím…
