Vždyť to je ta naše kultura.
Co na tom, že je ta kultura laciná, vlastně zcela zdarma? Co víc chtít od vesnické kultury? Co víc chtít od vztahu než pár drobností jako třeba letní kino? Pár šťastných dílků a celá skládanka najednou vypadá jinak. Anebo ne? Láska se nedá konkretizovat. Nedá se definovat. Nedá se převést do slov ani do činů. Láska je. Anebo není.
S tím kinem jsem v podvečer počítala. Ještě ráno jsem však nepočítala ani s tím, že by současná realita byla tvořena něčím jako on a já, něčím jako náš vztah. Co nám zbylo? Co je ještě naše? Teď najednou nemá být naše ani to pitomý kino, ani moje, ani jeho, ničí.
Ničíme všechno.
Toto je úryvek z knihy Neopouštěj mě – KAPITOLA 2.
Vše je ještě horké a v běhu. Vše ještě ladím… Kniha je nově na webu členěná do kapitol, aby byla čitelnější… Co říkáte, je čitelnější?
