Nemáš občas pocit, že přestáváš žít svůj život? Je na čase to změnit

Jsou různé důvody, proč se zastavíme, proč přestaneme svůj život skutečně žít.

Někdy je to ze strachu… Bojíme se nepochopení, nepřijetí, odsouzení či hodnocení. Můžeme mít spoustu vizí, cílů a plánů, toužíme po věcech, které by náš život stoprocentně naplnily, ale máme strach…

Někdy je tím strašákem konkrétní osoba. Přesně slyšíme, co by nám na to či ono řekla nebo by si pomyslela. Jindy se bojíme nepochopení či odsouzení obecně.  Blokuje nás i strach selhání před sebou samým..  Anebo prostě JEN strach! Vlivem toho všeho se můžeme zastavit a ustrnout, a i když ve svém nitru přesně víme, jak toužíme náš život žít, zůstáváme stát na místě a nedokážeme se pohnout. Strach nás zparalyzoval. Nebo spíš, nechali jsme se strachem zparalyzovat… A čím déle stojíme, tím víc nás ovládá. Tím je silnější.

Jindy přestáváme žít ze soucitu. Někdo vedle nás se zastavil a my se rozhodli, že budeme stát s ním, protože je nám ho líto. Možná se nám zdá vůči němu i nepatřičné běžet, když on sám nemůže ani jít. Je dobře, že nám na druhém záleží. A rozhodně netvrdím, že bychom neměli dělat oběti. Zásadní otázkou však je, jestli oběť děláme dobrovolně, jestli druhému svůj život skutečně CHCEME darovat. Nebo jestli je vše řízeno pouze pocitem, že bychom „měli“, že se to od nás očekává. Pokud se rozhodujeme z vlastního popudu, tak je vše v pořádku. V tu chvíli, i když svůj život darujeme, obětujeme, i když se vzdáváme oblastí pro nás dříve důležitých, nepřestáváme náš život žít. Žijeme ho ale jinak. Vědomě jsme se k něčemu rozhodli a už jen tohle vědomí nás bude určitým způsobem naplňovat. Když však svůj život obětujeme a přestáváme žít pouze z pocitu „měl bych“, nejen, že brzy pravděpodobně začneme žárlit na lidi, kteří svůj život žijí naplno.. Budeme je kritizovat a tvrdit, jak jsou sobečtí. Nebo jim budeme jen tiše závidět. Ale co teprve, až se osoba, kvůli které jsme se zastavili, rozběhne „bez rozloučení“.  Jinými slovy, postaví se na vlastní nohy a už nás nebude potřebovat. A dokonce nám ani nebude vděčná za to všechno, co jsme pro ni udělali, obětovali. Ano, i to se může stát. A je pravděpodobné, že i kdyby nám vděčná nějakým způsobem byla, nám to nebude stačit, protože jsme čekali víc. Vděk a uznání je totiž to jediné, co nás může v tuto chvíli „nasytit“. Neměli jsme žádnou vlastní vnitřní motivaci. Nedělali jsme to z přesvědčení, které by nám přinášelo dobrý pocit, pocit naplnění. Udělali jsme to pouze proto, protože jsme „museli“, „měli“. Šlo to ale proti naší vlastní vůli. Z tohoto důvodu je nejpravděpodobnějším konečným důsledkem hněv. Asi nebudeme házet židlemi a mlátit do stolu.. Většina z nás se bude pravděpodobně hněvat vnitřně. A někteří z nás by prožívaný stav jako hněv ani nenazvali. Hněv totiž může velmi blízko „sousedit“ s pocitem zklamání a neuznání. Tyto pocity pravděpodobně znají i ti, kteří si hněv normálně nedovolí. „Jak to, že si neváží toho všeho, co jsem pro něj udělal? Jak to, že to nevidí? Mohl mi alespoň poděkovat, když už nic jiného.“ A mohli bychom pokračovat. Tyto a podobné věty všichni dobře známe. Víte, co mají společného? Objevují se v naší mysli především tehdy, když nás k činnosti nehnala vnitřní motivace, ale byli jsme „donuceni“ pocity „měl bych“. Zkuste se teď každý z vás na chvíli zamyslet a představit si situaci, kdy jste udělali něco pro druhé ne vedeni něčím očekáváním, ale z vlastní vůle. Vy sami jste to chtěli udělat, protože jste v tomto činu vnímali nějaký smysl. Samotný čin vás naplňoval, přinášel vám potěšení, radost, pocit smysluplnosti. Čekali jste ještě potom na uznání z okolí? Ano, je jistě příjemné, pokud přijde. Potěší. Ale kdyby se nedostavilo? Prožívali byste stejné pocity hněvu a nespravedlnosti či frustrace z neuznání jako v prvním případě? A pokud přeci jen, byly by tak silné?V tom je právě ten rozdíl, na který se snažím poukázat. Netvrdím neohlížet se na druhé, žít sobecky svůj život…

Osobně jsem přesvědčená, že spojení „žít sobecky život naplno“, se vylučuje. Ano, je možné si život užívat.. Nebo ho spíš „využívat“ sobecky. Ale pokud se oddáme touze naplnit svůj život, skutečně jej prožít, tak, abychom na smrtelné posteli ničeho nemuseli litovat, brzy zjistíme, že nám nestačí jen sobecké uspokojování vlastních zájmů a tužeb. Budeme cítit prázdnotu a začneme přemýšlet, čím ji zaplnit, jak ji utišit. V tu chvíli se objeví touha dávat. Předávat. Obdarovávat. Dělit se. Ať už půjde o věci hmotné nebo nehmotné – naše schopnosti, dary, city,… cokoliv. Začneme hledat způsoby, jak svůj život obohatit o další rozměry. A jak svým životem obohatit životy ostatních. Všechno ale budeme dělat z vlastního vědomého rozhodnutí! Z vlastní vůle! Můžeme svůj život rozdat celý! Ale opravdovou hodnotu bude mít toto darování až ve chvíli, kdy to uděláme proto, že jsme sami chtěli. Že jsme se pro to rozhodli. A potom, i když „svůj život ztratíme, nalezneme jej“. Bude to chvíle, kdy zjistíme, co to znamená skutečně Žít.

Existuje ještě jedna možnost, kdy přestáváme žít svůj život, a tou je přizpůsobování se. Někomu, něčemu. Dalo by se říct, že je to propojení obou výše popsaných možností. Přizpůsobujeme svůj život, své cíle, sny a vize ze strachu před nepřijetím, nepochopením, odsouzením či vlastním selháním. Často je oklešťujeme na „přijatelnou“ podobu. Podobu, která zapadá do chápání, vnímání a zvyků našich nejbližších či celé společnosti. „Tohle by nepochopili. Tohle by nepřijali. Tohle je moc nebo málo vědecké. Moc nebo málo citové a intuitivní. Měl bych mít víc nebo míň sportovní koníčky. Víc nebo míň umělecké. Měl bych se víc věnovat jiné oblasti, protože tahle…“

A tak se stane, že se tlaku poddáme a začneme se měnit. Snažíme se vměstnat do nějaké „formy“, podoby. A tak něčeho přidáme a jiného ubereme. Budeme se snažit vnímat, uvažovat či jednat víc tak nebo jinak. Okolí si této změny buď všimne a ocení ji, což potěší i nás samotné, nebo to ani nezaznamená, ale opět upozorní na něco, v čem ještě „nevyhovujeme“.  A co se bude odehrávat v nás samotných? Pokud se nám i přesto všechno nepodaří odříznout od vlastního prožívání, pravděpodobně se nebudeme cítit moc příjemně. Hodně slabé slovo. Začneme si říkat: „Tohle přece nejsem JÁ!“ „Ano, ten člověk, co tu stojí, je fajn. Umí to a to, myslí tak a tak, žije pro to a to… Ale to nejsem JÁ!!“ Čím dříve si tenhle fakt uvědomíme, tím menší nás čeká šok nad promarněným časem či životem. Z vnějšího pohledu by o podobě Vašeho života možná nikdo neřekl, že byl promarněný. Ale Vy to tak vnímáte, protože uvnitř Vás samotných Vám něco říká, že svůj život toužíte naplnit naprosto odlišným způsobem. Tolik vzdáleným tomu, který právě žijete. Najednou nevíte, jak jste se ocitli na tomto místě ani jak se z něho dostat pryč. Pouze víte, že tohle není to, co jste vždy chtěli, po čem jste toužili. Můžete se cítit zmateni, možná i podvedeni a oklamání, zmanipulováni..

Ale musím Vám sdělit krutou pravdu. Za svůj život jste odpovědni pouze VY SAMI. Vy sami jste se nechali zlákat či zmanipulovat. Ať už Vás hnala touha po uznání a ocenění nebo cokoliv jiného. Neobviňujte okolí, neobviňujte své nejbližší, nic to nezmění a Vás to pouze podpoří v pocitu bezmoci. Přestaňte se litovat! Svůj život máte vždy do určité míry ve svých rukou. A proto, pokud jste se dokázali přeformovat až do současné podoby, dokážete totéž učinit obráceně! Vrátit se tam, kde jste to opravdu Vy! Tam, kde jste svůj život zapomněli, zatímco jste „nastupovali“ do žití života někoho jiného. Proto se vraťte se a znovu „obujte“ svůj život. Se vším, co k němu patří i nepatří. Přijměte ho takový, jaký je. A pokud vám v něčem nevyhovuje, změňte to! Ale měňte opatrně. Tenhle život je jediný, který máte, tak ať nikdy nemusíte ničeho litovat. Především promarněného času, který je tak vzácný… Anebo bolesti způsobené druhým…  Zvláště lidem, kterým na vás záleží…

Zkus se proto teď zastavit a zamyslet: „Žiji skutečně svůj život? Žiji ho vědomě nebo „jsem žit“? Nenechávám se vláčet závažím minulosti nebo obavami z budoucnosti?  Neurčuje můj život strach, touha po uznání a přijetí či něčí očekávání? Neurčuje mě cokoliv z vnějšku? Je tohle podoba života, kterou sám chci, po které toužím?“

… A pokud si s tíživým pocitem v nitru uvědomíš, že jsi x let prožil v podobě, ze které cítíš pocity marnosti, smutku a zklamání, věř, že nikdy není nic ztraceno. Dokonce ani čas, který jsi „promarnil“. I ten se může stát zdrojem síly, nadšení a především odhodlání k opravdovému životu! K nalezení toho obrovského množství potenciálu, který máš v sobě! Možná, kdybys celý život žil „jakž takž“ uspokojujícím způsobem života, tohle odhodlání a následné netušené možnosti by se v Tobě nikdy neobjevily… Přijmi proto i ty „chyby“, které jsi udělal, vezmi je s sebou a zamysli se: „Po čem nejvíce toužím? Čím toužím svůj život NAPLNIT? A čím toužím naplnit životy ostatních? Co jim chci svým životem předat, říct?“

Proto jdi a najdi to! Najdi místo, kde Tvé srdce ožívá! Kde z něho prýští život a síla do životů druhých.. Místo, kde prožiješ radost tak silnou a hlubokou, že silnější snad není! Radost, kdy možná budeš mít chuť skákat, zpívat, tančit!! Prostě ji vykřičet na celý svět! Radost a pokoj. Kombinace, o které by mnozí mohli tvrdit, že se vylučuje, ale opak je pravdou! Tohle všechno je známka, že jsi na správné Cestě! Že skutečně ŽIJEŠ!! Někdy se extatická radost a tichý pokoj propojí a vznikne vděčnost, která v sobě ukrývá sílu radosti i hloubku pokoje. I ta je pramenem skutečného Života. Tohle všechno Ti může být vodítkem. Avšak ani tím se nenech svázat a kvůli samému hledání konkrétní podoby pocitů zapomenout Žít. V každé situaci, poslouchej své nitro a Jeho hlas. Povede Tě Cestou, kterou máš jít!