Od narození bylo o nás vždy krásně postaráno. S plným bříškem, čistou plenkou a v náručí maminky jsme spokojeně usínali. O naše základní potřeby pečovali rodiče. Pak jsme rostli a rostli. Doma nebo ve škole jsme se snažili vzdělávat a učit. Hodně krát jsme spadli, než jsme se naučili opravdu chodit, spoustu jsme toho napovídali svým vlastním jazykem, než naše slova začala dávat smysl i jiným lidem, hodně jídla jsme rozházeli po koberci, gauči a podlaze, než jsme se naučili pořádně držet lžíci v ruce a trefit se do úst . Všechno, co umíme, jsme se naučili jenom častým a intenzivním opakováním. Nic jiného v tom není. Žádná věda, náš mozek vše zvládá podvědomě. Když jdeme nebo jíme, nemusíme se na to soustředit, mozek to dělá automaticky.
Zbraň jménem ,,Opakování matka moudrosti.”
Opakovali jsme, co říkali jiní. Napodobovali jsme to, co jsme viděli. Takže mnoho z nás uvízlo kdesi v dětských dobách, ale za to v dospělých tělech čekajíc na nějakou dobrou duši, která by nás nakrmila, uložila spinkat do voňavých peřin, přikryla peřinkou, dala pusu na čelo, usmála se na nás, šla s námi do kina, jezdit na kole, uklidila by nám celý dům, vyvenčila psa, nakoupila, vyprala, vyžehlila a uvařila teplé jídlo. Chodila do práce, mazlila by se s námi, připomínala nám, že si máme vzít deštník, neboť možná bude dnes pršet, hlásili to v telce a raději i tu bundu by bylo dobré si s sebou vzít, protože má být chladno. Cílem rodičů bylo vždy vychovat ze svých dětí dobré a čestné lidi, a také je vést k samostatnosti. Asi se to úplně nepovedlo, protože mnozí z nás i v dospělém věku opravdu nejsou dospělí a netuší, že za naplnění svých potřeb si nesou zodpovědnost sami. Vždycky máme tendenci čekat, až je někdo naplní, a když někdo nefunguje podle očekávání, jako máma, pak je všechno špatně. Jsme bezmocní, s pocitem, že nás nikdo nemá rád, frustrovaní a na pokraji nervového zhroucení. Už prostě jenom chybí hodit se o zem. Ano, chováme se jako malé děti. Když není nad námi žádná autorita, je velmi obtížné donutit se něco udělat. Buď potřebujeme někoho, kdo by nás donutil, nebo potřebujeme někoho donutit mi, aby udělal to, co chceme. Prostě se zbavujeme odpovědnosti za naše životy. Proč? Protože jsme se to tak naučili. Dobrou zprávou je, že když si člověk uvědomí, že je zodpovědný za sebe, vrátí se mu do rukou moc.
Pokaždé když se přistihnete, že někoho nutíte, nebo od někoho očekáváte, že vám naplní vaše základní potřeby a on to náhodou neudělá a vy se zase jednou ocitnete ve stavu zuřivosti, tak se pár krát nadechněte a připomeňte si, že tato vaše škodlivá reakce je jenom automatický program. Jenom vy máte moc změnit svou reakci. Jak se v dané situaci zachováte, je čistě ve vaší kompetenci. Když zareagujete pokaždné stejně, nemůžete očekávat jiné výsledky. Štěstí je na dosah, stačí udělat první krok.
