Už jste někdy slyšeli následující věty, nebo jste je sami dokonce vyslovili?
- – Našla jsem sama sebe a již více nikoho nepotřebuju, budu sama
- – Raději se přizpůsobím, jen abych neměla problémy
- – Ještě se na světě nenašel nikdo, s kým bych mohla žít
- – Nikdo mi nerozumí
- – Je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše
- – Nejlepší je zlatá střední cesta
- – Kompromis je můj rodný bratr
- – Držet se zpátky znamená nebýt kritizována
- – Být za šedou myš je bezpečné
- – Chci život bez stresu a udělám proto cokoliv
- – Nic si nepřát, abych nebyla zklamaná
- – Zbytečně se netěšit
To jsou naše ochranná přesvědčení, která používáme, abychom nebyli konfrontováni se zklamáním, které bolí. Abychom sami sebe udrželi v bezpečí a nepocítili bolest z nenaplněné touhy, ze zklamání, z rozčarování.
Je to postoj malého dítěte, které se naučilo chránit se.
Tyto úhybné manévry mu zajistilo přežití situací, které pro něj byly nesmírně zatěžující.
Stává se tak, pokud je matka emocionálně nedostupná, chvíli tady je a pak se zase ztratí ve svém světě. Pro malé dítě velmi zraňující a nepochopitelná situace, neví co se děje, nikdo mu nic nevysvětlí, nikdo mu nepomůže a tak je dítě najednou odkázáno samo na sebe a jeho jedinou starostí je odpojit se od svých pocitů – aby více necítilo tu ukrutnou bolest a přežilo to.
Takto uložená bolest v každém z nás žije svým vlastním životem a naších jediným cílem je neukázat právě tuhle svoji zranitelnost, vynakládáme na to mnoho energie, která nám pak chybí v našem skutečném životě, v následování svých snů, a dítě v nás udělá všechno, aby nebylo s touto bolestí konfrontováno.
Vnitřní dítě nás ovlivňuje i jako dospělé, jsme vlastně malé děti ve velkém těle. Jeho síla je stokrát větší než rozum.
