ŇADRO PUDLA
O Francii a karanténě a o nás o mně
Pořád si říkám, že se u nás tou karanténou vlastně moc nezměnilo. A že je to asi divný, ale my si to užíváme. (Když samozřejmě budu mluvit jen za nás a opomenu to, že tahle nemoc je pro někoho fatální.) Asi je to tím, že už jsme zvyklí. Už máme tu zkušenost a z ní teď čerpáme a vnímáme realitu jako známou věc. Tohle (z ty špatný stránky) byl náš život ve Francii, nemoci vidět nejbližší, neobjímat, nelíbat, vidět se přes počítač, nežít společně doopravdy, zažít radost a zoufalství tak daleko a tak sami, zabavovat donekonečna dvě malé děti, trávit čas na zahradě, nemoci se projít, kam bych chtěla, protože tam buď nebyly chodníky, nebo jsem neměla auto nebo byly děti nemocné nebo nebo nebo
Ale má to i jednu velkou výhodu. Že jsme všichni spolu. Konečně je s náma Honza doma. Já to neznám. A jsem za to tak ráda. Když hrál ve Francii a do toho byl součástí nároďáku, byl hodně pryč. Většinou v úplně jiným státě než my. Na jiným místě na planetě a bylo těžký nebrat si to osobně a být hrdinka a vlajkonoš jeho úspěchu. (Až a jestli to bude číst, tak to nebude chápat, jako pokaždý. Ale to teď nevadí.)
Teď jsme tady a teď je teď. A byla by blbost projít si tím a nic nezměnit, tím spíš nezměnit se. Myslím, že tahle nemoc má svůj důvod a že je z URČITÉHO ÚHLU POHLEDU i prospěšná. I když nemám pocit, že bychom předtím na sebe neměli čas, snažím se užít si vše. I třeba naučit se brát klady i zápory v mých dětech a nevidět jen tu duhu na jejich tělíčkách a nehubovat je za jejich černý hávy. A byla bych neskonale vděčná, kdyby i oni brali vše dobrý a špatný ve mně jako celek. Aby se nebáli, až jim to dojde (a bude to brzy), že nejsem dokonalá. Ale že právě tím jsem jejich. Jejich máma. ❤️
PS: Je fajn najít na všem něco dobrýho a držet se toho. A nemusí to být obrovský věci. Stačí třeba ušít hračky pro děti, udělat jim na zahradě kuchyňku a ohniště, hrát si s nima a skákat jako oni, prostě si tak trochu povyskočit, uklidit si doma, naučit se nedělat nic nebo péct buchty a šít roušky. Všichni něco umíme. A jsme v tom dobrý a na tom se už dá stavět.
PS2: Když se ještě dalo jít kamkoliv. Šli jsme se projít. A já jsem zaskočila do obchodu koupit sůl. A jak jsem pospíchala, aby na mě dlouho nečekali, tak jsem nějak samovolně povyskočila, jako když jsem byla malá a prostě jen jít byla nuda nebo to bylo moc pomalý. Byl to tak samozřejmý a známý pohyb. A byl i trochu trapný. Ale musela jsem se smát. Sama od sebe. Zevnitř. Takže je to se mnou ještě dobrý. Ta malá Verun ve mně se ještě umí smát! ????♥️t. ..ě
