Pojďte se mnou zpátky do listopadu 2018 🙂 Napsala jsem tehdy krátce po slavnostním křtu tento článek.
Na jaře příštího roku budou mému blogu tři roky. To je pecka. Druhý díl Deníku raka mapuje články z léta 2016 až do jara 2018. Za tu dobu se toho stalo tolik. Psaní o mých pocitech, sdílení je s vámi, z období léčby, po ní…strachy před kontrolami….ale také psaní vašich příběhů, to vše byl pro mne neskutečný přísun energie, naplnění. Ovšem zhruba tak na jaře tohoto roku mi toto všechno tu energii začalo brát. Všechny své pocity jsem vypsala. Strach pořád je a bude, už bych se jen opakovala. Vydáním druhého dílu jsem se rozhodla povídání o nemocech v sobě uzavřít. To co mi dříve pomáhalo, zajisté také pomáhalo vám. Ale jsem ve fázi, kdy mi čtení si o nemocných lidech už nedělá dobře. Věřím, že to pochopí ti, kteří se nachází ve stejné fázi jako já.
Potřebuji toto téma už v sobě pustit.
Měla jsem radost na křtu a pak jsem prošla středem světel reflektorů a ocitla se v obrovském smutku a půl noci jsem probrečela. Není jednoduché uzavřít tak obrovskou kapitolu mého života. Dojaly mne i zprávy od vás.
Uvažovala jsem si nad přejmenování blogu, protože mi jeho název tu nemoc pořád připommíná, ale přejmenujte ho, když pod jejím názvem vyšly hned dvě knihy.
A ne v každém to musí nutně evokovat nemoc. Možná si někdo řekne, že je to deník nějakého astrologického znamení nebo snad recept plných kuchařek na přípravu raků na různý způsob (pokus o vtip).
Jarda Dušek si ze mě dělal šoufky jestli nevydám kuchařku. Ani nemusím, vždyť to moje popisování pocitů byl někdy pěkný guláš, i když pro vás srozumitelný a tak jste si ho klidně dali s chlebem.
V nejlepším je dobré přestat a já cítím, že je to právě teď.
Blog nesmažu, budu přispívat dál, ale bude to už deník mých zážitků z cest za sny, možná přijdou i nějaké pády, to se nevylučuje, ale bude to deník snů jedné obyčejné ženské, které se podařilo najít se ve psaní. Jestli chcete i nadále sledovat mojí cestu životem dál, tak budu moc ráda, když tu se mnou zůstanete.
A děkuji za vaši přízeň, podporu, sdílení mých příspěvků, za všechny komentáře, za všechny zprávy. A za motivaci v psaní setrvat, protože byli jste to před více jak dvěmi lety vy, kdo jste mě začali hecovat, že Deník raka musí vyjít knižně. Dala jsem na vás, na intuici, dala jsem do toho všechno.
Život je dobrej….jen se pro to občas musí něco udělat.
Mějte se ladně, přátelé❤️❤️❤️
Na jaře příštího roku budou mému blogu tři roky. To je pecka. Druhý díl Deníku raka mapuje články z léta 2016 až do jara 2018. Za tu dobu se toho stalo tolik. Psaní o mých pocitech, sdílení je s vámi, z období léčby, po ní…strachy před kontrolami….ale také psaní vašich příběhů, to vše byl pro mne neskutečný přísun energie, naplnění. Ovšem zhruba tak na jaře tohoto roku mi toto všechno tu energii začalo brát. Všechny své pocity jsem vypsala. Strach pořád je a bude, už bych se jen opakovala. Vydáním druhého dílu jsem se rozhodla povídání o nemocech v sobě uzavřít. To co mi dříve pomáhalo, zajisté také pomáhalo vám. Ale jsem ve fázi, kdy mi čtení si o nemocných lidech už nedělá dobře. Věřím, že to pochopí ti, kteří se nachází ve stejné fázi jako já.
Potřebuji toto téma už v sobě pustit.
Měla jsem radost na křtu a pak jsem prošla středem světel reflektorů a ocitla se v obrovském smutku a půl noci jsem probrečela. Není jednoduché uzavřít tak obrovskou kapitolu mého života. Dojaly mne i zprávy od vás.
Uvažovala jsem si nad přejmenování blogu, protože mi jeho název tu nemoc pořád připommíná, ale přejmenujte ho, když pod jejím názvem vyšly hned dvě knihy.
A ne v každém to musí nutně evokovat nemoc. Možná si někdo řekne, že je to deník nějakého astrologického znamení nebo snad recept plných kuchařek na přípravu raků na různý způsob (pokus o vtip).
Jarda Dušek si ze mě dělal šoufky jestli nevydám kuchařku. Ani nemusím, vždyť to moje popisování pocitů byl někdy pěkný guláš, i když pro vás srozumitelný a tak jste si ho klidně dali s chlebem.
V nejlepším je dobré přestat a já cítím, že je to právě teď.
Blog nesmažu, budu přispívat dál, ale bude to už deník mých zážitků z cest za sny, možná přijdou i nějaké pády, to se nevylučuje, ale bude to deník snů jedné obyčejné ženské, které se podařilo najít se ve psaní. Jestli chcete i nadále sledovat mojí cestu životem dál, tak budu moc ráda, když tu se mnou zůstanete.
A děkuji za vaši přízeň, podporu, sdílení mých příspěvků, za všechny komentáře, za všechny zprávy. A za motivaci v psaní setrvat, protože byli jste to před více jak dvěmi lety vy, kdo jste mě začali hecovat, že Deník raka musí vyjít knižně. Dala jsem na vás, na intuici, dala jsem do toho všechno.
Život je dobrej….jen se pro to občas musí něco udělat.
Mějte se ladně, přátelé❤️❤️❤️
