Večer si lehám do postele s uvědoměním, že se vážně nacházím se svým přítelem v Paříži. Vykouzlí mi to úsměv na tváři. Za nedlouho zavřu oči a nemůžu se dočkat, jaká dobrodružství nás v následujících dnech čekají.
Musím říct, že zorientovat se v linkách Pařížského metra chce kuráž. Ale tyto věci jdou tak nějak krapet mimo mě. Ne že bych byla úplné nemehlo, ale jsem zmatkař v neznámém prostředí, takže ze zmatku dělám chyby. Kdo ne, že? Ještě, že jsem měla s sebou tak skvělého člověka, který se ve světě neztratí. Skvělá práce!
Naše nástupní zastávka se jmenuje Bourg-la Reine. A my chceme vystoupit na Denfert-Rochereau. Na informacích jsme se dověděli, že výhodněji nás vyjde Navigo kartička, která platí na 7 dní při jízdě metrem. Vyjde to levněji, než kdybychom měli kupovat každý den lístky na metro. Takže skvělá investice!
Moje láska vytáhla mapu a vydali jsme se na cestu Pařížskými uličkami. Když jsem jimi procházela, snažila jsem si zapamatovat každičký detail, kterého jsem si stačila všimnout. Pamatuji si pekařství PAUL, které je hned na proti, kde se vchází nebo vychází z metra, a za proskleným oknem byla pyramida z makronek! Hm! Dostala jsem na ně obrovskou chuť, má touha vyzkoušet ty pravé, francouzské, musela ještě počkat. První Eiffelovka a až potom makronky. Asi po desíti minutách jsem už věděla, že to tady miluju. Cítila jsem, a do teď cítím, tu Pařížskou atmosféru. Kráčet tam po chodníku je úplně jiný pocit, než tady. Tam jsem se cítila tak volná, uvolněná, svá, všichni okolo mě se usmívali, kdežto tady kráčím s myšlenkami, které se mě ptají: „Proč se ti lidé na mě dívají? Proč se všichni mračí?”
Cestou jsme narazili na hřbitov. Jmenuje se Cimetière du Montparnasse. Je druhým největším hřbitovem v Paříži, tedy až po Père-Lachaise, kde jsou pochovány slavné osobnosti, jako je třeba Moliére, Chopin, atd.
Naše cesta pokračovala dále a ocitli jsme se před Invalides. První, co mě na této budově upoutalo, byla zlatá kopule. Když na ni svítilo sluníčko, hned mi blikla do očí. Čím jsme přicházeli blíže, tím byla krásnější. Tato budova ukrývá Muzeum Armády, vojenskou nemocnici a domov pro “válečníky”. A jsou zde pochování váleční hrdinové z Francie.
A jdeme dál! Na levé straně od této budovy jde vidět špička Eiffelovy věže! Hurá! Už teď pro mě byla krásná a velká a zajímavá a .. a .. a .. a už teď mi vyrazila dech. Nedočkavě procházím další uličky a koukám směrem, kde na mě vykoukla. Raz, dva, tři, vyjdu z poza rohu a najednou bum! Vidím ji na vlastní oči, ale pořád z dálky. Nemáte ponětí, jaká radost ve mně kolovala. Tolik emocí a pocitů, které jsem sbírala 7 let, jsem najednou měla před očima. Tak honem, jdeme blíž!
Hádejte, kde teď právě stojím! Pod Eiffelovou věží! Je nade mnou a je krásná! Oproti fotkám na internetu je to nic. Pár sekund se koukám nahoru, ale pak jsem objímám přítele a říkám mu větu: „My jsme to zvládli!” a spustily se slzy radosti. Jáááá tadyyy vážněěě stoojíííím!!! No.. a hurá stát tu nekonečnou řadu. Řada na výtah byla delší a ta na schody kratší. Kterou si vybrat? Schody! Alespoň si zacvičíme a užijeme si srandu, když budeme chodit po 668 schodech. A navíc.. dodá to příjemný pocit, že si tu Eiffelovou věž vyjdu sama, z vlastního úsilí a budu mít lepší pocit, než když raz, dva, tři.. jsem na hoře výtahem. Věřte nebo ne, nikdy jsem v životě tak rychle do schodů nešla. Byli jsme tam během chviličky. Byli jsme v prvním, druhém patře a ať byla výška jakákoli.. výhled stál za to. Úplně nahoru, na Top, jsme se nedostali, protože jsme si nevšimli, že na to se kupují vstupenky zvlášť, dole. Upřímně mi to nevadilo. Ten TOP pocit si užiju za pár dní, kdy Paříž uvidím v noční kráse.
