Tak je to tady: blahodárný proud vody přímo z oblak, které halí Zemi. Nevadí, že nesvítí. Posvítím si sama!!!
Je to přesně ten den, kdy člověk má sedět doma v teplém pleteném svetru, srkat horkou kávu, číst nebo psát knihu. Místo, co bych se tedy vyhnala ven, do zimy a mokra, co raději zůstat „u sebe“? V sobě. Se sebou. Doma ve svém Já. Jeden den klidu….i když mě to pudí ven….šíleně….
Běhat se nedá. Opalovat se nedá. Koupat se – leda ve vaně. Co se ale dá?
Je to ten den, kdy se člověk má milovat v posteli celý den s někým, do koho je beznadějně zamilován. Vzájemně se rozmazlovat a válet až do úplného vyměknutí.
Je to den, kdy má člověk příležitost, jako málokdy, přemýšlet o životě – ať už v rovině budoucnosti, minulosti či přítomnosti. Může se toulat ve sférách bytí, iluzí, fantazie bez mezí. Jediné bariéry jsou ty, jež si dáváme sami. Můžeme dojít velmi daleko.
Tento den je dnem, kdy je třeba pěstovat Slunce v duši. Udržovat ho a krmit ho přívalem nekonečných seriálových hlášek, ať už zvolíte Simpsonovi či Sex ve městě. Nebo raději sledovat aktuální dění – zaujmout posed u okenní tabule a počítat kapky, zaposlouchat se do jejich tance….
(……..)
http://www.zrzka-drzka.cz/miluji-dest-ale-destnik-me-ochrani/
