141

 
Svírám v ruce arch papíru, který mi otevře dvířka od zlaté klece. Sundá neprodyšnou fólii. Dusící mou duši, několik měsíců. Odloučí mě od trapitele (šéfa). Ranního vstávání. Nudných porad. Práce přesčas A budu moci zamávat křídly. Zhluboka se nadechnout. Jen žít a radovat se.
Svou „hauptku“ řádně nacvičenou. Několik měsíců pilně piluji roli. Připravuji se na výstup. Opona se zvedá. Figurky na scéně rozehrávají své party. Já (stylizována do Marlyn Monroe) dávám šéfovi výpověď. Jeho tváře zbrunátní. Skáče tři metry vysoko. S výškou Dannyho de Vita (1,47m) je to výkon vhodný na nominaci na Zlatou malinu. Za to ta moje! Ta má Oskara jistého. Procházím středem místnosti. Sukně mi vlají ve víru klimatizace. Osazenstva kanceláří tleskají. Bravo. Oslavné výkřiky dávají hold mému výkonu.
Jenže den premiéry ne a ne nastat. V pondělí má „Napoleonsky komplex“ má své dny. Jeho pohled na hodiny zračí jeho výtku vůči mé nedochvilnosti. Na poradu nevchází star. I šedá myška by okouzlila víc než já. Zato výtek na mou hlavu padá bezpočet. Schytávám to snad i červeného panáčka na semaforu. Jenž ho donutil zastavit auto. Celou dobu pod stolem žmoulám „svoji propustku ke svobodě.“
V úterý, znáte to i muži mají své dny. Situace se opakuje. 365 dní v roce.
Má nerozhodnost, mě odsuzuje zpět do krysího kolotoče. Práce navíc, přesčas, splíny, slzy. Pořád dokola. A pak, že perpetum mobile není možné sestrojit. Jediné, co zpomalí otáčky je čokoláda a to v množství větším než malém, Chardonay ve stejném dávkování.
Proč? Ptám se sama sebe.
 
“Koučovou latinou” říkám ” Hoďte, mi ten problém pod mikroskop.”
 
 
 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account