A čeho? Čehokoli. V tomto případě mluvím o pozornosti.
Během dvou dnů jsem od dvou klientek během terapie vyslechla zajímavé a protichůdné věty: “Nejhorší je, že si mě máma pořád všímá, do všeho kecá, furt mě kritizuje.” A druhý den jsem slyšela od jiné ženy: “Nejhorší je, když si mě nevšímá vůbec, je jí to jedno, když se mi něco povede, i když mám průšvih, prostě nezájem.”
Oba to jsou extrémy (téma kritické a všetečné maminky si necháme na jindy), bylo zajímavé vidět, jak je pro každého “to nejhorší” něco jiného, podle toho, čeho se mu nedostává a naopak.
Najít rovnováhu, to je to, oč tu běží
Nemůžete pořád jen škudlit a nedopřát si nikdy radost, stejně tak nemůžete pořád jen utrácet a brát si půjčky, nemůžeme jen ležet u televize a cpát se dorty, stejně jako nemůžeme pořád jen cvičit. A tak to sedí nejspíš na všechno, být vyrovnaný ve všech oblastech života. Co myslíte?
A jak je to s tou mateřskou pozorností?
Nehledejte v tom žádnou vědu, stačí zdravý rozum, jinou pozornost a péči potřebuje novorozenec a měl by jí mít požehnaně. Jinou péči a pozornost potřebuje školák a jinou teenager. Logicky, čím je dítě starší, tím víc bude rozhodovat o svém životě a osamostatňovat se. V rámci mezí a vámi dohodnutých pravidel ho nechte.
Případů, kdy se maminky nezdravě upnuly na své děti (zejména syny) bych mohla vyjmenovat několik, to už je skoro klišé z psychologické poradny. I já zažila pár klientek, kdy nezdravý vztah matky s dospělým synem nepěkně ohrožoval synovo manželství (často se tak děje po rozvodu rodičů nebo úmrtí otce, matka si z něj dělá zpovědníka, syn musí předčasně dospět a jakákoli partnerka je matčinou sokyní).
V dospělosti si nechte nevyžádané rady pro sebe, pomáhejte, když jste požádány nebo slušně nabídněte pomoc a hlavně jim dovolte mít svůj život.
Zdroj fotek: unsplash.com, pexels.com
