Za toho „blbého“ režimu mi chutnalo všechno. Uzený bylo uzeným, vepřová konzerva byla z vepřového masa, šunkový salám obsahoval šunku, gothaj byl báječný, kečup byl z rajských a majonéza – ta vážená, obyčejná majonéza, ta byla k sežrání.
Ale jak se po revoluci čím dál více prolíná chemický průmysl s potravinářským, marně hledám tu báječnou játrovou paštiku (z jater) obalenou špekem, ten jihočeský bílý jogurt s kusem smetany ve škraloupu, který by se mi nelepil na hubu, kus uzeného, aniž by chutnal jako dřevo nasáklé cukrem a sanitrem, různé lahůdkové saláty už mi dávno otrávily chuť a majonéza…
Ta majonéza !
Stále kupuji nové značky, zda přeci jen nenarazím na tu báječnou chuť, kterou si moje chuťové buňky pamatují, a když už se mi nějaká trochu zalíbí, inovuje výrobce veškeré přísady a zase to není k žrádlu.
Vždy, když už jsem opět notně otrávená, pokouším se udělat majonézu domácí. Hehe – dyk to nic není! Vejce, olej a šleháš a šleháš…
Za dvacet let jsem nikdy nic neušlehala a ta břečka, která mi z toho vznikala, vždy končila v záchodové míse.
Včera zřejmě došla na mne zase ta roční perioda, kdy se pokouším o majonézu. Ale tentokrát jsem šla do toho teda s plnou vervou!
Našla jsem na netu několik různorodých receptů a hned mě zaujal ten první – prý za pět sekund. Tak to se mi líbilo.
Vraž do úzkého válce žloutek a olej, ponoř mixér ponorný a jako píst ve válci jeď od spoda nahoru – pět sekund a máš to.
Neměla jsem úzký válec, sklenice od piva, kterou doporučovali jako náhradu, byla vyšší, než můj ponorný mixér, tak jsem volila sklenici zavařovací. Nandala vše potřebné, ponořila ponorný mixér, zapnula – a vše se spustilo najednou…
V jednom okamžiku jsem měla ocáknutý brýle žlutou mastnou břečkou, točící se sklenice okolo mixéru hrozila upadnutím na zem, jedna ruka držela mixér a jediná volná ruka nestíhala držet sklenici, stírat brýle a ještě hledat vypínač.
Nakonec jsem to ustála.
Ne, nehodila jsem flintu do žita. Moje odhodlání bylo natolik silné, že jsem břečku dala stranou a jala se postupovat dle druhého receptu. Ten pro změnu používal vejce celé, což mě zaujalo z hlediska šlehání bílku.
A protože mně napadlo, že ten mixér byl, možná, moc rychlý, vzala jsem na tuto fázi robota – část šlehací. Vrazila doň ingredience a šlehala. Výsledkem byla opět žlutá břečka.
Zatnula jsem zuby. Lícní svaly mi pulzovaly ve tvářích, jak mnou zlost a nemohoucnost postupně prostupovaly.
S vehemencí psa zakousnutého do kosti jsem na netu študovala další stoprocentní recept – ten si pamatuju od mámy. Vzala mísu, klepla tam dva žloutky a pak měchačkou třela a třela.
Vzala jsem tedy tu mísu, pěkně širokou a mělkou, aby se mi hezky třelo, vybrala jsem tu nejplacatější měchačku a třela.
Po chvíli, co začaly žloutky trochu tuhnout, neubránila jsem se obdivným výkřikům a začala po kapkách vstřebávat olej. Ta nažloutlá hmota začala nabírat na objemu, začala být hustá a vláčná a já s očima vyvalenýma raději ani nedutala – a třela a třela.
Když už se evidentně jednalo skoro o majonézu, rozhodla jsem se tam nakapat i obě mnou vyrobené žluté břečky, a aby to odsypávalo, použila jsem tentokrát ruční elektrický šlehač.
Nooo, elektrický šlehač do mělké, nízké a široké mísy. V tu ránu jsem měla ohozené vše v dosahu jednoho metru. Takže opět brejle, mikrovlnka, váha, varná konvice, zeď, rukáv, kalhoty, ponožky…
Ale ta majonéza, ta se mi teda povedla. Sice v hubě lepí jako ta kupovaná, ale to určitě ten bílek. Příště – příště to bude bez bílku.
Skončila jsem zítra. Moje kuchyň zela jak po okupaci olejového tankéra. Všude samý šlehač, samej mixér, plno hrnků s bílky a půl kila domací majonézy, kterou jsem křehce držela v rukou a usmívala se na ni.
Lidi, já to dokázala !!!
zdroj: www.piste-povidky.cz
